Překonat rozdělení

"Nejsme rozděleni proto, že mezi sebou máme tolik nepřekonatelných rozdílů. Ale proto, že právě důraz na rozpory určuje tón naší veřejné debaty. Plýtváme silami na konflikty, ze kterých nic užitečného neplyne." (Petr Pavel)

O vánocích jsem se setkal s mnoha lidmi, dostal jsem taky spoustu reakcí na tyto komentáře. Tak vám chci poděkovat za pochopení a podporu, která mě motivujete k další práci. A taky za zpětnou vazbu, i za tu kritickou. Jsem rád, že jste mě upozornili na věcné nepřesnosti nebo zjednodušující formulace. Nejsem neomylný. Říct v deseti minutách zásadní věci, dostatečně je vysvětlit a zargumentovat, to je docela dřina, a pak se bohužel nevyhnu chybám. Ale snažím se z nich učit.

Na začátku nového roku se modlíme za mír. Papež v rámci svého vánočního projevu připomněl různá místa, kde se právě válčí: Libanon, Palestina, Izrael a Sýrie, Ukrajina, Súdán, Jižní Súdán, Mali, Burkina Faso, Demokratická republika Kongo. Haiti, Myanmar, Thajsko, Kambodža. A dva dny po novém roce Spojené státy napadly Venezuelu. Není divu, že papež František to všechno označoval jako třetí světovou válku po částech.

Mohli bychom si říct: no jo, ale s tím my nic nenaděláme, to jsou hry těch mocných. Ano i ne. My si přece ty mocné volíme. Jak se mohl stát předsedou našeho parlamentu člověk, který veřejně podporuje agresora a odmítá pomáhat bránící se Ukrajině? Protože jeho straně dalo ve volbách hlas 440 tisíc lidí, jistě i mnoho křesťanů. Jak se mohl stát nejmocnějším mužem světa člověk, kterému je válečný zločinec bližší než jeho oběti? Protože ho volilo 77 milionů Američanů, a většina z nich byli křesťané! A když už se to stalo, máme odvahu aspoň teď hlasitě protestovat? Když ti, kdo vyhráli volby, podporují agresora, když tvrdí, že skončila klimatická krize, když chtějí zrušit podporu neziskovek, když dělají větší čistky na ministerstvech než všechny předchozí vlády…

Papež Lev v poselství k tomu dni modliteb říká: "Jak můžeme žít v době destabilizace a konfliktů a osvobodit se od zla? Je třeba motivovat a podporovat každou duchovní, kulturní a politickou iniciativu, která udržuje naději a brání šíření fatalistických postojů, jako by probíhající vývoj byl způsobován anonymními neosobními silami a strukturami nezávislými na lidské vůli." Víme, že "nejúčinnější způsob, jak ovládat druhé a jít kupředu bez ohledu na kohokoli, je rozsévat beznaděj a ustavičně zastrašovat, a to i pod rouškou obrany určitých hodnot." Ale "takové strategii je třeba oponovat rozvojem uvědomělé občanské společnosti, forem odpovědného sdružování, nenásilnými akcemi atd." Tedy nenechat se zastrašit, nepodlehnout beznaději, reagovat na bezpráví. To může znamenat, že se třeba zúčastním demonstrace, napíšu neb podepíšu petici, vyvěsím stanovisko na internet, vyvracím dezinformace, diskutuju s lidmi o svých hodnotách a prioritách. Tedy dělám aspoň to málo, co může pro mír udělat každý.

A pak je ta druhá rovina, která je plně v naší moci: naše mezilidské vztahy, náš způsob komunikace, naše smýšlení o těch druhých. To řekl opět velmi dobře náš prezident: "Trápí mě téma rozdělené společnosti. Nejsme totiž rozděleni proto, že mezi sebou máme tolik nepřekonatelných rozdílů. Ale proto, že právě důraz na rozpory určuje tón naší veřejné debaty. Plýtváme silami na konflikty, ze kterých nic užitečného neplyne."

Ano, a platí to i pro naši církev. Když vidím ty projevy pohrdání a odsuzování, kterými někteří křesťané častují jiné křesťany jen proto, že mají jiný názor, tak je mně z toho smutno. A zároveň často vidím, že ti lidé nejsou zlí, že oběma stranám jde nakonec o dobro a pravdu, a dokonce že obě strany se modlí k témuž Bohu. Stejně jako se modlil k témuž Bohu Jan Hus i ti, kdo ho upálili; jako se modlili k témuž Bohu katolíci a protestanté, kteří se navzájem vyvražďovali v náboženských válkách. Ano, to jsou velké tragédie dějin. My si to dnes uvědomujeme, a přesto máme tendenci dělat ty chyby znovu. Protože, jak to řekl arcibiskup Graubner, "někdy po sobě střílíme ostrými slovy, a to už není daleko od toho, abychom po sobě stříleli něčím horším."

Přitom různost názorů je normální, i v církvi. Někdo si třeba myslí, že většina lidí skončí v pekle. Já si to nemyslím, protože to odporuje mé představě Boha jako dobrého, milujícího a milosrdného Otce. Je mně líto toho, kdo žije ve strachu z věčného zavržení, mrzí mě, když šíří ten strach kolem sebe. Ale nemám potřebu ho za to odsuzovat, považovat za blbce nebo ho nutit, aby ten názor změnil. A očekávám, že stejný přístup zaujme on ke mně.

Pozor, to neznamená, že by všechno bylo relativní. Jsou fakta, která nelze zpochybňovat, jako že Ruska napadlo Ukrajinu a ne obráceně. Jsou morální imperativy, které platí pro každého, jako že nemáme druhým dělat to, co nechceme, aby oni dělali nám. A my křesťané máme taky Boží slovo, kterému věříme a které nám říká, že Bůh je láska.

Bohužel na tom vyostření veřejné diskuse mají zásadní podíl sociální sítě a jejich algoritmy, které uměle zveličují názorové rozdíly a dávají přednost konfliktním a vyhroceným projevům. Navíc na tom neskutečně vydělávají firmy, které je provozují. Právě na tom rozdělování lidí, na tom vytváření bublin, na tom rozdmýchávání konfliktů, na tom šíření lží a strachu. Přiznám se, že mně to čím dál víc vadí. A začínám uvažovat o tom, že s facebookem skončím.

Zatím se aspoň snažím řídit doporučením prezidenta: "Ať každý z nás zvedne oči od extrémů, které denně vidí na sociálních sítích, a podívá se na věci kolem střízlivěji a uvážlivěji. Pak uvidí, že všichni toužíme po velmi podobných věcech – po slušnosti, dostupné zdravotní péči, bezpečí, po kvalitních školách nebo po důstojném životě. A průnik našich cílů je tak široký, že nedává smysl, aby se neshoda stávala mottem naší země."

Totéž vyjádřil už dávno Antione de Saint Exupéry: "Chceme-li se dobrat toho podstatného, musíme na chvíli zapomenout na vše, co nás rozděluje, neboť v patách tomuto rozdělení jde celý korán neochvějných pravd a z nich plynoucího fanatismu. Je možné dělit lidi na pravičáky a levičáky, na hrbaté a nehrbaté, na fašisty a demokraty, a ta dělítka jsou nevývratná. Ale nač se přít o to, která ideologie je lepší? Jestliže je možné všechny je vysvětlit, je možné i všechny je vyvrátit, a podobné spory budí jen pochybnosti o lidském štěstí. A přitom všude kolem nás mají lidé stejné touhy." (296)

Já k tomu dodám: my všichni křesťané taky toužíme po velmi podobných věcech – po tom, abychom vnímali ve svém životě Boží vedení, Boží lásku, a abychom s láskou jednali se všemi lidmi. A průnik našich cílů je tak široký, že nedává smysl, aby se neshoda stávala mottem naší církve. Tak skončím připomínkou člověka, který byl živoucím příkladem tohoto přístupu: Jenda Vývoda, salesián, který zemřel 29. prosince ve věku 101 let. Před rokem, když slavil stovku, nahrál tento vzkaz: "Mnozí se mě ptají: jak to, že ses dožil tolika let? Tak vám to prozradím: je to tím, že se snažím vytvářet pěkné vztahy k druhým lidem. Mám všechny rád a dávám jim to najevo. A tak všichni jsou spokojeni, že se s nimi počítá. Pán Bůh nás má všechny rád! A chce, abychom my vytvářeli takové prostředí, kde by se všem líbilo. Ať se vám to daří!"