Proč máme tak málo kněží?
Text z roku 2007 o pastoraci povolání v kontextu současné situace české mládeže. Dnes bych k němu mohl leccos dodat, ale základní myšlenky zůstávají.
Mnohé představitele diecézí a zasvěcených společenství právem znepokojuje snižující se zájem mladých lidí o kněžská a řeholní povolání. Zdá se, že ani opakovaný apel na odpovědnost křesťanských rodičů a na modlitbu za duchovní povolání nepřináší očekávané výsledky. Těžištěm následujícího příspěvku bude hledání příčin tohoto trendu. Jde tedy jen o úvod do celé problematiky povolání, který je však nutným předpokladem pro její další analýzu.
Pojem povolání, pastorace povolání
Pochopení pojmu povolání prochází v současné době hlubokou proměnou. V Bibli i v křesťanské tradici můžeme rozlišit jeho dvě základní významové polohy:
- povolání jako suverénní výzva, jíž Bůh zve konkrétního člověka k mimořádnému úkolu, který souvisí s realizací jeho plánu spásy (např. povolání Jeremiášovo, Mariino, apoštolů apod.);
- obecné povolání k účasti na Božím životě, které je určeno všem věřícím (např. 1 P 2,9-10).
Postupné sbližování mnišského a kněžského způsobu života a ustanovení povinného celibátu pro kněze vedlo však k dalšímu významovému posunu: pod pojmem povolání se rozumělo především povolání k životu v celibátu – tedy ke kněžství nebo k řeholnímu zasvěcení. Toto pojetí převažovalo v teologii i v magisteriu až do II. vatikánského koncilu a v pastorační praxi církve je patrné dodnes.
V pokoncilní církvi byly oba původní významy pojmu povolání opět oživeny a setkávají se s pochopením a ohlasem zvláště mezi křesťanskými laiky. Problém nedostatku kněžských a řeholních povolání, který je ve svých důsledcích problémem existence církve jako instituce, se tím ovšem nevyřešil. Představitelé církve i řeholních institucí proto se stále větší naléhavostí hledají způsoby, jak mladé lidi motivovat pro tuto životní volbu. Ve srovnání s životem manželským, který je chápán církví i společností jako běžný, klade totiž na člověka život v celibátu zcela zvláštní požadavky. Jelikož k rozhodnutí pro manželství není nutná žádná specifická motivace, užívá se pak pojem pastorace povolání často opět ve svém zúženém významu: označuje všechny projekty a aktivity církve směřující k dosažení většího zájmu mladých lidí o kněžství a zasvěcený život.
Na pozadí těchto předběžných poznámek si chceme nyní položit otázku, proč je v současné evropské i české kultuře mezi mladými lidmi tak nízký zájem o kněžská a řeholní povolání – tedy o trvalý závazek k celibátnímu způsobu života ve službě Bohu a lidem. Nejdříve se seznámíme se současnou religiozitou české mládeže. Z toho pak vyplynou některé konkrétní odpovědi na danou otázku.
Česká mládež a její religiozita
Na základě sociologických výzkumů lze současnou religiozitu české mládeže charakterizovat jako individualizované a privatizované náboženství. Mladí lidé jsou ovlivňováni názory různých duchovních směrů, což je přirozeným důsledkem komunikace kultur (globalizace). Tato nabídka bývá často označována jako náboženský supermarket nebo roztroušená religiozita. Pak se sami rozhodují, ke které skupině se přidají nebo které prvky si z nabídky vyberou a vytvoří si z nich vlastní podobu náboženství (individualizace). Prvním kritériem tohoto rozhodování většinou není názor autority ani sociální tlak ani objektivní pravdivost, nýbrž subjektivní zjištění užitečnosti daných prvků pro jejich osobní život. To se však v průběhu života mění, proto se mění také náboženské představy mladých lidí, kteří pak nejsou schopni připoutat se k nějakému náboženství celoživotním závazkem.Náboženství je tedy soukromou věcí jedince, nikoli společenskou a institucionální záležitostí (privatizace náboženství).
Příčiny sníženého zájmu mladých lidí o kněžský a řeholní život
Z hlediska otázky, která je tématem tohoto příspěvku, je pohled na statistická čísla jednoznačný: po velkém nárůstu zájmu o kněžský a řeholní život mezi mladými lidmi, k němuž došlo bezprostředně po pádu komunistického režimu, následovalo rychlé, v některých případech přímo zlomové vystřízlivění – např. do teologického konviktu v Litoměřicích nastupovalo v letech 1990 – 1999 průměrně 59 studentů ročně, ale v letech 2000 – 2004 už pouze 30 ročně; podobně do noviciátu salesiánů Dona Boska vstupovalo v letech 1990 – 1993 každý rok průměrně 14 uchazečů, ale v letech 1994 – 2004 pouze dva. Navíc je třeba na základě dosavadní zkušenosti počítat s tím, že zhruba polovina z nich v průběhu další formace nebo v prvních deseti letech po kněžském svěcení či po věčných slibech z kněžství nebo z příslušné kongregace odejde.
Zdá se, že otázkou příčin uvedeného stavu se zatím česká pastorální teologie systematicky nezabývá. Přitom jejich poznání a pochopení může být rozhodujícím krokem při projektování další strategie v pastoraci povolání. Následující přehled jistě není úplný, spíše je míněn jako pokus o pojmenování a rozdělení těchto příčin a výzva k další reflexi a diskusi.
Obecně lze říci, že snížení zájmu mladých lidí o zasvěcený život, k němuž postupně dochází v posledních desetiletích v katolické církvi nejen u nás, ale v rámci celé Evropy, je důsledkem radikálních změn v lidském myšlení a způsobu života. Tyto změny vycházejí z rozvoje přírodních věd a vzniku nových technologií. Projevují se v politickém uspořádání společnosti a kvalitě života v ní (sociologické příčiny – sekularizace a pluralismus), mají hluboký vliv na lidskou psychiku (psychologické příčiny – postformální myšlení, antropocentrická individuace) a vedou také k důležitým posunům v pochopení křesťanského zjevení (teologické příčiny – pozitivní hodnocení manželství a sexuality, zrovnoprávnění hodnoty manželského a zasvěceného života). Uvedené příčiny prozkoumáme podrobněji.
Sekularizace
Sekularizace je obecně chápána jako ústup vlivu náboženských institucí a posléze i náboženství samotného na život společnosti, k němuž došlo v evropském prostředí v průběhu 19. a 20. století. U nás byl tento proces ještě radikálně posílen obdobím komunismu. Součástí sekularizace je také ztráta společenské vážnosti celibátu a zasvěceného života.
V prostředí katolické církve byl celibátní způsob života tradičně vázán na silnou sociální kontrolu: pokud někdo vstoupil do kněžského semináře či do řeholní formace, vnímala ho většinou jeho původní rodina i farnost jako člověka, který učinil hrdinské rozhodnutí zasvětit svůj život Bohu, a to na celý život. V době komunismu mělo takové rozhodnutí navíc nádech politického odporu. Případná změna tohoto rozhodnutí pak byla přijímána s rozpaky, s nepochopením, často přímo s odsouzením dotyčného – zvláště v případech, kdy už působil jako vysvěcený kněz nebo řeholník/řeholnice s trvalými sliby. V důsledku to mohlo znamenat ztrátu části přátel nebo rodinných příslušníků, znemožnění přístupu ke svátostem či společenskou diskvalifikaci v rámci farnosti nebo církevního společenství.
V poslední době došlo v tomto směru uvnitř církve k výraznému posunu: lze to dokumentovat např. na skutečnosti, že část spolubratří, kteří po roce 1990 odešli ze salesiánské kongregace, nadále se svým bývalým řádem blízce spolupracuje, a to někdy i formou pracovního zařazení v jeho dílech. Stejně tak udržují blízké osobní vztahy se svými bývalými spolubratry. Také kněží, kteří opustili kněžskou kariéru (zpravidla z důvodu uzavření manželství), jsou svými rodinami a farnostmi přijímáni s větším pochopením a tolerancí než tomu bylo dříve. Často je tento krok chápán dokonce jako pozitivní rozhodnutí osvobodit se z područí totalitní instituce a začít svobodně žít vlastní život. Ani přetrvávající přísná praxe, uplatňovaná vůči těmto lidem na základě kanonického práva ze strany církevních autorit, není dostatečně silnou hrozbou, která by jim mohla v zamýšlených krocích zabránit.
Ztráta společenské prestiže kněžského a řeholního povolání spojená se zvýšenou tolerancí vůči těm, kteří tento způsob života opustili, snižuje tedy motivaci mladých věřících lidí pro tuto životní volbu.
Pluralismus
Rozvoj technologií umožňujících globální komunikaci vedl v posledních desetiletích k intenzivnímu mezikulturnímu a mezináboženskému dialogu a ke vzniku pluralitního pojetí náboženství. Současný mladý člověk už v tomto prostředí vyrůstá a považuje ho za zcela přirozené. Mezi mladými katolíky je stále více těch, kteří nejsou plně ztotožněni s celou naukou církve, kteří jsou částečně zakotveni i v jiných křesťanských církvích nebo hledají zdroje pro svůj duchovní život v nekřesťanských náboženských směrech.
Ochota definitivně a na celý život dát svůj život církvi předpokládá však opačný přístup: velmi silnou osobní identifikaci nejen s jejím učením a morálními normami, ale i s její současnou právní a institucionální podobou. Rozvolnění pocitu příslušnosti k církvi je proto dalším závažným důvodem snížení zájmu o kněžská a řeholní povolání.
Postformální myšlení
Z hlediska rozvoje poznávacích procesů dozrává většina současných lidí v období rané dospělosti (přibližně 18 – 30 let věku) k tzv. postformálnímu myšlení, které je charakteristické tím, že si uvědomuje mnohoznačnost i celkový kontext životních otázek a problémů, je schopno kompromisu a počítá s tím, že jednou získaný názor se může dalším vývojem změnit. To znamená, že dospělý člověk je sebekritický, smiřuje se se složitostí a nejednoznačností problémů a jejich možných řešení, dovede pracovat s protiklady, akceptuje tzv. kognitivní nejistotu.
Raná dospělost je rovněž obdobím, kdy dochází k ekonomickému osamostatnění, které je někdy nazýváno fází profesního startu. Oproti minulosti však v současné době profesní život daleko více podléhá změnám. Změny zaměstnání, rekvalifikace a další vzdělávání dospělých v kterékoli životní fázi se v posledních desetiletích staly běžnou součástí naší kultury. Tato tendence vychází z postmoderního způsobu myšlení, v němž je život vnímán jako něco přechodného a stále se měnícího.
V podobném směru jako u profesního života se v posledních desetiletích změnil i přístup mladých lidí k manželským závazkům: málokdo je schopen chápat manželství jako definitivní stav, jako nerozlučný svazek. Totéž platí pro život v celibátu: mladý člověk má často pocit, že trvalým a nezměnitelným rozhodnutím k tomuto velmi specifickému způsobu života, vyjádřeným veřejným slibem, by byl zablokován další rozvoj jeho poznání, vztahů, svobodného rozhodování.
Antropocentrická individuace
Součástí postmoderního pluralismu je také racionální postoj, který tvrdí, že nic není jasné, vše může být zpochybněno, na všechno existuje více možností řešení. To je umožněno skutečností, že člověk už se nevztahuje k Bohu nebo jakékoli skutečnosti mimo sebe, ale k sobě samému – jelikož referenčním bodem je on sám, vnější autorita nebo náboženská komunita pro jeho rozhodování téměř nic neznamená. Kritériem, podle nějž se člověk rozhoduje ve všech oblastech života, pak není objektivní pravdivost, nýbrž užitečnost daného postoje či názoru pro kvalitu jeho života a zároveň pro společnost jako celek.
Takto chápaný antropocentrismus je jedním ze základních prvků psychiky moderního člověka. Ve věci osobního povolání už se často ani odpovědný mladý křesťan neptá: Co ode mě Bůh požaduje? Kam mě Bůh volá? Spíše se ptá: Na které cestě prožiji kvalitněji svůj život a budu užitečnější společnosti, příp. církvi? Pro křesťana nemusí být tento přístup špatný, pokud zároveň bere v úvahu teologický a spirituální rozměr povolání – pokud tedy toto hledání nejlepšího způsobu naplnění svého života prožívá v dialogu s Bohem. Přesto je třeba počítat s tím, že obava z částečné ztráty osobní svobody může takto smýšlejícím lidem zabránit v rozhodnutí pro zasvěcený život.
Pozitivní hodnocení manželství a sexuality
Pastoraci povolání v minulosti jistě napomáhala skutečnost, že erotická a sexuální láska byly považovány (v důsledku dualismu sv. Augustina a scholastické teologie Tomáše Akvinského) za projevy nízkých pudů, které mají málo společného se vznešeným cílem člověka. Výchova v tomto duchu často motivovala mladé lidi (zvláště v tradičně křesťanských rodinách) k tomu, aby se zřekli této formy lásky ve prospěch jejích vyšších forem. Počátkem 20. století (pod vlivem dialogického personalismu ve filozofii) křesťanská a židovská teologie znovu objevily personalistický princip v Bibli; do pastorační praxe však toto pojetí pronikalo pomalu. Teprve novější duchovní literatura více zdůrazňuje paralely mezi vztahem člověka k Bohu a vztahem mezi dvěma lidmi, zvláště vztahem lásky mezi mužem a ženou.
Skutečnost, že erotická a sexuální láska má svoji teologickou a spirituální dimenzi, stejně jako ji má láska agapická nebo láska mezi člověkem a Bohem, je dnešními mladými křesťany vnímána jako samozřejmost. To však v důsledku znamená, že církev ztratila jeden z důležitých motivačních prvků pro úplné zřeknutí se partnerského vztahu a sexuální aktivity. Právě vysoké morální hodnocení takového rozhodnutí, bylo totiž pro mnohé mladé lidi velkou výzvou.
Zrovnoprávnění hodnoty zasvěceného a laického života
V logické návaznosti na předchozí bod církev na II. vatikánském koncilu začala hovořit o tom, že manželský a celibátní život jsou pro člověka stejně hodnotnými cestami ke svatosti a ke spáse. Zcela jasně a jednoznačně pak formulovaly tento názor dokumenty Jana Pavla II.: "Kristova slova tradovaná u Matouše 19, 11 – 12, stejně jako slova Pavlova v 7. kapitole 1. listu Korintským, neposkytují žádný základ ani pro tvrzení, že manželství je méně hodnotné, ani pro zastávání nadřazenosti panenství z důvodu, že toto ze své podstaty spočívá v odřeknutí se manželského tělesného spojení" (14. 4. 1983). Podobně mluví i Katechismus katolické církve (1603; 1618 – 1620). Církev se tedy vzdala svého dřívějšího přesvědčení o tom, že celibátní život je objektivně dokonalejší cestou ke svatosti. Tím se ovšem vzdala dalšího důležitého motivačního prvku pro rozhodování mladých lidí k zasvěcenému životu.