Proč musím trpět, když Bůh je dobrý?

Nejdůležitější otázka není, proč se to děje, ale jaký to má smysl.

Jako vězeňský kaplan jsem mockrát slyšel otázku: "Pane kaplane, proč musím tolik trpět? Proč jsem dělal takové pitomosti, že jsem musel skončit za mřížemi? Když říkáte, že Bůh je dobrý, proč mě v tom nechal?"

Většinou jsem nevěděl, co na to odpovědět. Ale pak to pokračovalo častým setkáváním, nasloucháním, dialogem, čtením Božího slova, modlitbou. A po pár měsících nebo letech mi ten vězeň řekl: "Pořád nevím, proč se to stalo. Ale jsem rád, že jste byl se mnou. Díky vám to snáším líp. A spoustu věcí jsem pochopil. Takže mě v tom Bůh nenechal, protože mně poslal vás!"

V tom je obsažena jedna stará zkušenost: když prožívám těžké věci, často se najde někdo, kdo mě chápe, kdo je mně nablízku, kdo mě doprovází, kdo mně naslouchá, kdo sdílí moji bolest. Ta se pak snáší mnohem líp. Bůh mě neopustil, Bůh mě v tom nenechal, ale poslal mně lidi, kteří ji nesou se mnou. A sdílená bolet je poloviční bolest.

Někdy ovšem ani ta lidská blízkost nepomáhá. Nebo opravdu vůbec nikdo nablízku není. Člověk v tom zůstane úplně sám. To se stává tehdy, když člověk musí – nebo si myslí, že musí – svou bolest před celým světem tajit. Dělat, že se nic neděje. Třeba v případech fyzického nebo sexuálního zneužívání. Tam je ten tlak na utajení – někdy ze strany pachatele, někdy i z pocitu viny samotné oběti – tak velký, že o tom ta oběť začne mluvit až po desítkách let. Nebo nezačne nikdy a vezme si tu bolest s sebou do hrobu.

Podobné to může být při rozpadu důležitého vztahu – většinou partnerského, nebo vztahu mezi rodiči a dospělými dětmi, ale třeba i blízkého přátelství. Manžel, partner si najde někoho jiného. Blízký přítel nebo přítelkyně má jiný názor na nějakou pro mě životně důležitou otázku: ohledně víry, morálky, politiky… najednou vím, že už pro mě není tím bezpečným přístavem, jistotou, člověkem, se kterým prožívám soulad a harmonii. V dnešní rozdělené společnosti i církvi se to děje stále častěji. A ztráta blízkého vztahu může způsobit stejnou, možná i větší bolest než smrt blízkého člověka.

Mnohým z nás teď přibyla další bolest: z toho, jak dopadly volby. Mrzí nás, že většina společnosti podlehla lákavým, ale nereálným slibům populistů. Obáváme se, že naši zemi můžou ovládnout autokratičtí vůdci, že se může oslabit naše bezpečnost. Je nám špatně z toho, že budeme muset zase neustále poslouchat věty, které nemají hlavu ani patu, naštvané, nenávistné řeči, stále opakované lži. Možná se to někomu líbí, ale mně tedy opravdu ne. Já přitom trpím.

Tuto neděli o tom mluvil i papež Lev: "Periferie světa jsou někdy poznamenány válkou, nespravedlností a utrpením. Tváří v tvář těmto temným scénářům se znovu ozývá výkřik, který se v historii tolikrát vznášel k Bohu: proč, Pane, nezasáhneš? Proč se nám zdá, že nejsi přítomen? Tento bolestný výkřik je formou modlitby, která prostupuje celým Písmem. Slyšeli jsme proroka Habakuka: "Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, – ty však neslyšíš. Proč mi ukazuješ nepravost a zůstáváš divákem útlaku?" (Hab 1,2-3).

Ještě výrazněji to řekl papež Benedikt při své návštěvě Osvětimi v roce 2011: "Bůh mlčí a toto mlčení drásá duši modlícího se člověka, který neustále volá, ale nenachází odpověď. Bůh se zdá tak vzdálený, tak zapomnětlivý, tak nepřítomný."

Zajímavý pohled přináší německý autor Heiko Bräuning: Bůh s námi nejedná jako s malými dětmi, kterým musí být máma nebo táta neustále nablízku. Bere nás jako dospělé, kteří jdou svou cestou. Nechává nám svobodu, ale to taky znamená, že ani v těch těžkých chvílích není pořád vedle nás. Chce, abychom se o sebe uměli postarat sami. Myslí na nás, ale není nablízku. Stejně jako matka myslí na své dospělé děti, ale přitom je třeba na opačném konci světa. Nemůže jim přímo pomáhat. Pak to vypadá, jako by na ně zapomněla, ale ona na ně stále myslí.

Bräuning to ukazuje na podobenství o hřivnách: pán dal za úkol svým služebníkům, aby hospodařili s jeho majetkem, a odjel. Byl pryč. Nemohli se ho ptát, co si přesně přeje, nemohli po něm chtít, aby řešil jejich problémy. Ale věděli, že zase přijde. Tak to máme i my: někdy je Bůh opravdu daleko. Musíme si poradit sami, bez něj. Musíme taky unést své utrpení sami, bez něj. Ale víme, že zase přijde.

Proto taky má smysl se modlit, volat k Bohu, i když je daleko. Bräuning to ukazuje na příkladech z Žalmů: "Jak dlouho budeš na mě, Hospodine, docela zapomínat, jak dlouho budeš přede mnou skrývat svou tvář?" (13,2) Nebo: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko jsi od mých proseb, od mého hlasitého nářku. Bože můj, volám ve dne – a neslyšíš, v noci – a nevšímáš si mě." (22)

Ale biblické texty zároveň otevírají naději. Bůh oznamuje proroku Habakukovi, že vše má svůj konec, svou lhůtu, protože spása přijde a neopozdí se: "Hle, zahynul ten, kdo nebyl upřímný v duši, spravedlivý však bude žít pro svou věrnost." (Hab 2,4).

Takže na otázku, proč se děje tolik zlého, a proč musíme tolik trpět, sice nemáme odpověď, ale můžeme přemýšlet, jak se k tomu postavit, jak na to reagovat. Především mít kolem sebe lidi, kteří nás podporují. Ale i když musím trpět opravdu úplně sám, i když k Bohu volám, prosím ho o pomoc – a on neslyší, neodpovídá, tak vím, že na mě myslí. Že zůstává se mnou, i když je daleko. Vždycky se k němu můžu obracet, vždycky k němu můžu volat – i když neslyším odpověď. Někdy skutečně musím projít temnotou. A doufat, že zase zazáří světlo.

I Bůh sám přece procházel temnotou! Bůh není jenom ten všemohoucí stvořitel vesmíru, ale taky ten nemohoucí, odsouzený, trpící Boží syn, Ježíš Kristus. Ten, který volá: "Bože můj, proč jsi mě opustil?" Ano, Bůh je jeden z nás, Bůh trpí spolu s námi. Bůh je i ten člověk, který trpí ve vězení, Bůh je i ta zneužívaná žena, Bůh je i v mých otázkách a nejistotách.

Ale tak jako Boží Syn byl nakonec proměněn, vstal z mrtvých jako nový člověk, tak i mě ta bolest nějak proměňuje. Prožité zranění možná zanechá negativní stopy v mé psychice, zklamání nebo zrada nabourá mou důvěru k lidem, Boží mlčení otřese mou vírou. Ale taky mě to může dovést k větší zralosti: přestanu se spoléhat jen na sebe, budu víc vnímat utrpení druhých, pochopím, že Bůh mě nevytahuje z bláta, ale že trpí se mnou. A nakonec se prožitá bolest může stát výzvou: když vidím, že někdo jiný trpí, třeba se mám právě já stát tím, kdo mu bude nablízku.

Nakonec ta nejdůležitější otázka není proč se to děje, ale jaký to má smysl. Když si promítám celý svůj život, tak vidím, že i to, co mně působilo velikou bolest, nakonec nějak zapadá do toho celku. Že to tam má své místo, že to tak mělo být, že jsem se tím něčemu naučil, k něčemu jsem dozrál. Že všechny ty střípky, ty radostné i ty bolestné, tvoří jakousi mozaiku, která je vlastně krásná. Protože jejím autorem nejsem jen já sám. Jejím autorem je spolu se mnou i Bůh.

Tak vám přeju, abyste ve svých bolestech nezůstali sami, abyste vnímali blízkost Boha i lidí, a taky abyste se stali blízkými těm, kdo trpí a kdo vás právě teď potřebují.