Proč pracujeme?

Našel jsem ještě jeden text k svátku svatého Josefa Dělníka. Malý výklad křesťanského pojetí práce podle sociální nauky církve.

Naše civilizace byla vybudována díky cílevědomé práci mnoha generací našich předků. Skutečnost, že máme co jíst, čím jezdit a do čeho se oblékat, je výsledkem práce mnoha našich současníků. Všechny hodnoty, které lidé vytvářejí, vznikají na základě jejich práce.

Církev proto ve své sociální nauce klade na práci velký důraz. Podle apoštolské exhortace Laborem exercens (Jan Pavel II., 1981) se práce nalézá přímo v srdci "sociální otázky", poněvadž je to problém týkající se výhradně člověka (srov. čl. 2). "Právě práce je jednou ze známek, které odlišují člověka od ostatních tvorů. Jenom člověk je jí totiž schopen a jenom člověk ji vykonává. Tak tedy práce nese v sobě zvláštní známku člověka a lidství." (tamtéž, úvodní čl.) Dále se dočteme, že "lidská práce je klíč, pravděpodobně nejdůležitější, k celé sociální otázce, snažíme-li se vidět ji opravdu pod zorným úhlem dobra člověka." Ano, jak jinak by bylo možné vyřešit otázky, které tíží náš svět, než rozumnou a odpovědnou prací?

Ale začněme od Adama. Když se Bůh rozhoduje stvořit prvního člověka, říká: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi!" (Gn 1,26). Bůh je ten, kdo stvořil celý svět. Ale obdělávání toho světa, vládu nad ním, dává do rukou lidem. Bůh tedy tvoří tvořivé tvory a svěřuje jim své Stvoření. Muž a žena, pracující v Edenu, pokračují v tvořivé činnosti Boží: "Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil" (Gn 2,15). Nebyli jsme stvořeni omylem nebo náhodou. Byli jsme stvořeni k účasti na Stvoření, na jeho kráse, na díle Boha, který žádá, aby v něm mohl skrze nás pokračovat. Kdykoli pracujeme, sjednocujeme se s Bohem, protože on pracuje s námi. Práce je tedy také modlitbou.

Nakonec i sám Ježíš, Boží syn, prožil většinu svého života jako řemeslník, který se živil prací svých rukou. Tím zpochybnil přesvědčení antických filozofů, že tělesná práce není důstojná pro svobodného člověka a měli by ji konat jen otroci. Naopak, každá práce, která směřuje k obecnému dobru, je důstojná člověka – intelektuální i manuální, placená i neplacená, vykonávaná kýmkoliv bez ohledu na pohlaví, národnost či náboženství -, protože každou prací se člověk podílí na stvoření a spojuje se s Bohem.

Prací člověk proměňuje svět, který mu dal Bůh k dispozici – činí ho předmětem (objektem) svého zájmu, aby ho lépe využil k naplnění svých potřeb: obdělává půdu a produkuje potraviny, těží přírodní zdroje a pomocí moderních technologií z nich vyrábí zboží, které mu usnadňuje život. Objektivní smysl práce je časný, zůstává na této zemi, s ní pomine; ale zároveň je pro náš život nezbytný.

Prací však člověk proměňuje také sám sebe: nachází v ní osobní seberealizaci, stává se odpovědnějším a solidárnějším s ostatními lidmi. Práce může mít na člověka i destruktivní vliv: pokud musí konat práci, která ho ohrožuje na zdraví a na životě; pokud ani přes vysilující práci nevydělá dostatek prostředků k důstojnému životu; nebo pokud kvůli práci nemá čas na to, aby se odpovědně staral o svoji rodinu.

Tento subjektivní rozměr práce zvláště vyzdvihují sociální dokumenty církve. Je totiž trvalý, věčný, protože formuje lidskou duši, která přechází do věčnosti. Tato složka je také stabilní – nezávisí na tom, co konkrétně člověk realizuje, ani na druhu vykonávané aktivity, nýbrž pouze na jeho důstojnosti jako lidské osoby. Pracující člověk proto nemůže být redukován na pouhý nástroj výroby nebo pracovní sílu s čistě materiální hodnotou, jak se to dnes, v rámci globalizované ekonomiky, často děje. Subjektivní rozměr práce musí být vždy nadřazen objektivnímu: cílem práce je člověk. Práce je pro člověka, ne člověk pro práci.

Nebezpečí každé činnosti – tedy i práce – spočívá v extrémech: pokud pracuji příliš málo, aniž by byla na vině nemoc nebo jiná indispozice, chovám se nespravedlivě vůči jiným, kteří pak musí pracovat i za mě. Pokud naopak pracuji bez odpočinku, pokud se práce stala mou drogou (workoholismus), pak jsem na ní závislý a přestávám být svobodným člověkem. Proč Bůh sedmý den odpočíval? Proto, aby se nestal otrokem své práce. Právě odpočinkem se Bůh od svého stvoření osvobozuje. Tvořil z lásky, nebylo to jeho povinností. Důstojnost práce spočívá v důstojnosti odpočinku. Rozhodl jsem se ukončit práci a začnu zase zítra. Já jsem pánem své práce, nikoli opačně. Mohu tedy svůj čas věnovat děkování Bohu za to, že mi dává důvěru a možnost něco dělat. Mohu vstoupit do Jeho odpočinku.