Proč se mně děje tolik zlého, když Bůh je dobrý?

"Pane kaplane, proč musím tolik trpět? Žena mě vyhodila z bytu, skončil jsem na ulici. Bral jsem drogy, abych na to zapomněl. Kradl jsem, abych měl na drogy. Teď jsem ve vězení. Když říkáte, že Bůh je dobrý, proč mě v tom nechal?"

Takové otázky jsem jako vězeňský kaplan slyšel mnohokrát. Ale odpověď jsem neměl. Většinou to pokračovalo pravidelným setkáváním, nasloucháním, dialogem, čtením Božího slova, modlitbou. A po pár měsících nebo letech mi ten vězeň řekl: "Stále nevím, proč se to stalo. Ale jsem rád, že jste byl se mnou. Díky vám to snáším líp. A spoustu věcí jsem pochopil. Takže mě v tom Bůh nenechal, protože mně poslal vás!"

Ano, na otázku, proč se děje tolik zlého, většinou nenajdeme odpověď. Spíš se můžeme ptát, jak na to reagovat, jak tu bolest prožít a zachovat si přitom víru a lidskou důstojnost. Přitom ta zkušenost vězňů platí i v běžném životě: když prožívám těžké věci, často se najde někdo, kdo mně může být nablízku. Pak se ta bolest snáší mnohem líp.

Zároveň je mně stále nablízku i Bůh, to jenom já nejsem schopen ho vnímat. Vždycky se k němu můžu obracet, vždycky k němu můžu volat – i když neslyším odpověď. Někdy skutečně musím projít temným obdobím. A jen doufat, že zase zazáří světlo.

Ale ta bolest mě promění. Prožité zranění možná zanechá stopy v mé psychice, zklamání nebo zrada nabourá mou důvěru k lidem, Boží mlčení otřese mou vírou. Ale taky mě to může vést ke zralosti: přestanu se spoléhat jen na sebe, budu víc vnímat utrpení druhých, pochopím, že Bůh mě nevytahuje z bláta, ale že trpí se mnou.

A nakonec se prožitá bolest může stát výzvou: když vidím, že někdo jiný trpí, třeba se mám právě já stát tím, kdo mu bude nablízku.

(Katolický týdeník 39/2025 - Odpovědna)