První sociální zákon

Zákon na podporu chudých, přistěhovalců, vdov a sirotků je součástí slavnostní smlouvy, kterou Bůh uzavřel s vyvoleným národem na Sinaji. Jde o jeden z nejstarších sociálních zákonů v dějinách. Stal se východiskem židovsko-křesťanského étosu služby trpícímu bližnímu.

Pokud dnes zemře živitel rodiny, mají pozůstalí nárok na vdovský a sirotčí důchod. To je ovšem výsledek moderní sociální politiky. Po většinu dějin však patřili sirotci a vdovy k nejvíce ohroženým skupinám: pokud se o ně nepostaral někdo z příbuzenstva, živořili na okraji společnosti. Když tedy Mojžíš říká "neubližujte vdově a sirotku", můžeme to v současné době vztáhnout na všechny, kdo se dostávají na okraj společnosti. Jsou to lidé dlouhodobě nezaměstnaní, ohrožení exekucemi, s nízkými příjmy, s nedostatečným vzděláním, žijící ve vyloučených lokalitách, nekvalifikovaní, handicapovaní, závislí na drogách, osoby propuštěné z vězení, rodiny s jedním rodičem, mladí lidé opouštějící dětské domovy, cizinci, uprchlíci, příslušníci etnických, národnostních či náboženských menšin. Dnes také ti, kteří přišli o práci, peníze nebo zdraví v důsledku koronavirové krize.

Výčet současných "vdov a sirotků" je až překvapivě obsáhlý. Klade to před nás závažné otázky: Proč máme v naší bohaté společnosti tolik chudých? Lze jejich situaci zlepšit pomocí zákonů, daní, dávek - tedy nějakou změnou systému? Co pro ně mohu udělat jako člověk, jako bližní, jako křesťan? A má vůbec smysl jim pomáhat, když si toho mnozí neváží a do svých problémů upadají stále znovu?

Nejhlubší příčina chudoby a nerovnosti spočívá v lidském hříchu. Nejde však jen o hřích jednotlivých osob, ale také o hřích strukturální, o kterém se opakovaně zmiňuje sociální nauka církve - tedy takové nastavení sociálních a politických struktur, které ve svých důsledcích působí nespravedlnost. Za typickou hříšnou strukturu považuje papež František globální ekonomický systém: "Zatímco zisky pouze malého počtu jednotlivců exponenciálně rostou, výdělky většiny se stále více vzdalují od blahobytu této šťastné menšiny. Nastoluje se nová, neviditelná, leckdy virtuální tyranie, která jednostranně a neúprosně diktuje své zákony a svá pravidla." (Evangelii gaudium, čl. 56).

K zásadní změně těchto struktur by byl nutný souhlas politických a ekonomických elit. Přesto je možné - a křesťan by to měl považovat za svou morální povinnost - alespoň dílčím způsobem je ovlivňovat: odpovědně se účastnit voleb; aktivně se zapojit do politiky; občansky se angažovat s využitím práva spolčovacího, shromažďovacího a petičního; prosazovat sociální spravedlnost v ekonomické, vědecké a vzdělávací činnosti.

Dokonalou společnost ovšem nikdy nevytvoříme: "Neexistuje žádné spravedlivé státní uspořádání, jemuž by se podařilo to, aby služba lásky byla zbytečná. Ten, kdo se chce zbavit lásky, směřuje k tomu, že se zbaví člověka jakožto člověka. Vždy bude existovat utrpení, které volá po útěše a pomoci. Vždy bude existovat osamocenost. Vždy se budou vyskytovat také situace materiálního nedostatku, v nichž je nezbytná pomoc jako výraz konkrétní lásky k bližnímu." (Benedikt XVI., Deus caritas est, čl. 28b) Do takové pomoci se může zapojit každý. Stačí mít otevřené oči a vidět nouzi ve svém okolí.

Zbývá poslední otázka: má vůbec smysl pomáhat chudým, když víme, že si toho mnozí neváží a do svých problémů upadají stále znovu? Izraelité viděli hlavní motivační zdroj pro pomoc bližnímu ve svém vysvobození z egyptského otroctví: "Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi." (Ex 22,20) Tedy: Máte vlastní zkušenost nesvobody - nedopusťte, aby v ní museli žít druzí! Hospodin vás vysvobodil - jednejte jako on! Ježíš pak potvrzuje, že to platí i pro křesťany: "To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás." (J 15,12)