Radovat se ze světa – i když je takový, jaký je

Na jaře 2022 začala válka na Ukrajině. O vánocích 2022 jsem měl v Teplicích toto kázání. Myslím, že je aktuální i v roce 2025.

21. prosince 1980 byl odeslán dopis z věznice Heřmanice u Ostravy. Psal ho vězeň Václav Havel své ženě Olze jako vánoční přání: "Nejdůležitější ze všeho je, aby člověk neztratil naději a víru v život. Kdo tohle ztratí, je sám ztracen; kdo to neztratí, nemůže naopak nikdy dopadnout špatně. Neznamená to ovšem zakrývat si oči před hrůzami světa – ba právě naopak: skutečně jasně může všechny hrůzy světa vidět jen ten, kdo neztratil víru a naději. A já Ti tedy ze srdce přeji, abys neztratila naději, víru a schopnost radovat se ze světa – i když je takový, jaký je."

My všichni žijeme ve světě takovém, jaký je. Každý den řešíme problémy: jak vydělat na živobytí, jak vychovat své děti, jak řešit krize v našich vztazích, jak si zachovat dobré zdraví, komu dát hlas ve volbách. A letos navíc nás sužuje válka na Ukrajině a s ní související inflace, zdražování energií, celosvětová hospodářská, sociální a klimatická krize. Ty problémy, ta bezradnost, nás může vést ke ztrátě naděje, k otupělosti, depresi, nezájmu o cokoliv dobrého, k únikům. Ale může to v nás taky podpořit naději a víru v život.

Na faře v Teplicích s námi už deset měsíců bydlí ukrajinská rodina s desetiletou dcerou, která má těžké fyzické i mentální postižení: nechodí, nemluví; ale krásně se usmívá! Kousek od jejich domova na Ukrajině nedávno vybuchla ruská bomba. Ti lidé neví, kdy se budou moci vrátit domů. Ani jestli ještě nějaký domov najdou. Ani jestli to přežije jejich dědeček, kterému často volají. Ale přesto vypadají spokojeně, žijí aktivně, umí si udělat legraci, o nemocné dítě se s láskou se starají. Ano, v té rodině vládne láska! A proto je tam i pokoj a naděje, navzdory strašné válce! (Poznámka: ta rodina žila s námi na faře v Teplicích dva a půl roku; v létě 2024 se vrátila zpět na Ukrajinu.)

Klíčem k tomu, zda budeme žít v beznaději nebo zda se naopak budeme radovat ze života, je láska – tedy rozhodnutí, že středem mého světa nebudu já sám, ale mé dítě, můj životní partner či partnerka, moje nemocná matka, nebo třeba chudý člověk na ulici, nebo uprchlík, kterého z jeho země vyhnala válka. Anebo Bůh, který se kvůli mně narodil jako člověk a který mě miluje, i kdyby mě nemiloval nikdo jiný. Pokud mám koho milovat, a pokud někdo miluje mě, pak můžu žít v pokoji a radosti, i kdyby se kolem mě hroutil svět.

Přeji vám tedy, stejně jako Václav Havel své ženě, abyste neztratili naději, víru a schopnost radovat se ze světa – i když je takový, jaký je.