Reforma církve začíná ve farnosti

Farnost není zastaralá struktura. Je základním prostředím, kde se uskutečňuje poslání církve: přinášet Boží láskyplnou péči všem lidem.

Členka kterési farnosti mně vyprávěla, jak to u nich chodí: "Pan farář je rozumný, dá se s ním mluvit o čemkoliv, uznává, že by církev měla být vstřícnější třeba k LGBT komunitě nebo k rozvedeným. Ale když jsme o tom chtěli uspořádat besedu nebo napsat článek do farního zpravodaje, tak to nedovolil – prý abychom zbytečně neprovokovali ty, kdo to vidí jinak. Tak já nevím", říkala ta farnice, "přece pokud chceme být k těm lidem vstřícní, tak o nich musíme něco vědět, mluvit s nimi, diskutovat o tom. Tak čeho se ten farář bojí?"

Jiná zkušenost: z osmi manželských párů, které se navzájem znají a setkávají v kostele, se postupně šest rozvedlo. Ptal jsem se, jestli se ve farnosti mezi sebou bavili o tom, co prožívají, ještě než došlo k těm rozvodům. A to prý ne. Měli pocit, že kdyby dali najevo, že jejich manželství je v krizi, tak by to nebylo dobré křesťanské svědectví. Tak jsem si říkal: možná právě kdyby si na nic nehráli a otevřeně o tom spolu mluvili, tak by se některému z těch rozvodů dalo předejít. Třeba by našli nějakou podporu, třeba by jim pomohlo vidět, že nejsou s podobnými problémy sami…

To jsou jen střípky ze života v našich farnostech. Zápisy ze synodních diskusí o tom taky mluví spíš kriticky – třeba: "Vyjádřit názor není v církvi stále zažité. Ohlášky nebo farní časopis – vše prochází "cenzurou" kněze. Model osamocený kněz a mlčící farníci ochromuje život církve. Žádáme větší srozumitelnost a otevřenost." Nebo: "Kněží více vystupují jako strážci doktrín než jako průvodci, kteří s respektem podporují člověka v jeho hledání. I když nesouhlasím – vyslechnu. Málo se naslouchá lidem, jejichž názory trochu "ujíždějí"."

Tak bychom mohli pokračovat. Jistě, máme i mnoho farností, které fungují velmi dobře. Ale přece jen těch problémů je víc, než bychom si přáli. Přitom papež František v exhortaci Evangelii Gaudium mluví o farnosti s velkým respektem: "Farnost není zastaralá struktura. Právě proto, že má velkou pružnost, může nabývat velmi rozmanitých forem, které vyžadují otevřenost a misijní tvořivost pastýře i společenství. Předpokladem je, aby byla skutečně v kontaktu s rodinami a životem lidu a nestala se těžkopádnou strukturou oddělenou od lidí, nebo skupinou vyvolených, kteří se starají sami o sebe."

Tak to říká papež. My salesiáni jsme o tom teď dva dny diskutovali ve Fryštáku: jak by asi dnes vytvářel farnost Don Bosko, nebo jak si ji představuje právě papež František. Padla tam spousta zajímavých nápadů. Tak bych se s vámi o některé rád podělil.

Třeba naše sestra salesiánka Zdeňka Kůsová mluvila o své zkušenosti moderátorky pastoračního centra v Plzni-Skvrňanech. Kněží ze střediska v Lobzech tam přijíždí ke slavení eucharistie a svátosti smíření, ale odpovědnost za pastorační službu svěřil plzeňský biskup právě té komunitě sester. Zatím to funguje šest a let a všichni jsou za tu službu velmi vděční. Biskup Tomáš dokonce kdesi řekl, že ta sestra má mnohem lepší schopnosti k vedení společenství než někteří faráři. Právně je to vedeno jako pastorační středisko, nikoli farnost. Ale podle nové papežské směrnice o katechistech by mohl i skutečnou farnost vést laik, ne jenom kněz. Vidím to jako jednu z možných cest do budoucna, když se bude prohlubovat nedostatek kněží. A zároveň se tím můžou uplatnit dary a schopnosti, které mají nejen řeholní sestry, ale třeba i zralí otcové nebo matky rodin.

Další postřeh se týká ekonomických a pastoračních rad. To jsou už teď hlavní orgány pro synodální rozhodování jak ve farnosti, tak i v diecézi. Ta ekonomická musí být podle církevního práva v každé farnosti, pastorační se doporučuje. Čím dál víc se ale směřuje k tomu, aby i pastorační rada byla povinná a taky aby měla jasná pravidla jednání. Musí tam být dostatečný prostor pro názory všech zúčastněných, pro otevřený dialog, pro odpovědné spolurozhodování.

Papež František často postupuje při prosazování svých reforem metodou malých kroků. Víme, že není jen hlavou celé církve, ale taky biskupem města Říma. A letos v lednu vydal směrnici, podle níž každá farnost v jeho diecézi "musí mít pastorační radu, jako řádný orgán církevního společenství, komunitního rozlišování a spoluzodpovědnosti." Podobný požadavek pro svou diecézi vydal nedávno brněnský biskup Pavel Konzbul. Zároveň jmenoval diecézní pastorační radu, ve které jsou tři čtvrtiny laiků, a z nich plná polovina žen. Těším se, že podobné rozhodnutí brzy udělají i další biskupové.

Taky jsme se ve Fryštáku bavili o tom, jak můžeme ve farnostech sdílet svou víru s těmi, kdo neznají Ježíše Krista anebo ho přímo odmítají, ale přitom mají zájem o duchovní hodnoty, jsou na cestě spirituálního hledání. Připomněli jsme si Noc kostelů, která proběhla minulý pátek, jednu z mála akcí, na které se nám docela daří nenásilným způsobem představit naší veřejnosti, čím žije církev a v čem vidíme svou službu společnosti. Ale možná najdeme i další příležitosti, jak oslovit lidi mimo církev: třeba využít těch momentů, kdy jsou zvláště citliví pro duchovní rozměr, jako jsou vánoce, velikonoce, křtiny, pohřby. Měli bychom se už konečně zbavit toho přezíravého pohledu na ty takzvané "jednoročáky"; já sám se pomalu učím vnímat setkání s nimi ne jako obtěžování, ale naopak jako příležitost. K tomu zase slova papeže (EG 14): "Mnozí z nich hledají Boha ve skrytu, pohnuti steskem po jeho tváři. Všichni mají právo zaslechnout evangelium. Křesťané mají povinnost hlásat jej, aniž by někoho vylučovali – nikoli jako někdo, kdo ukládá nový závazek, nýbrž jako někdo, kdo sdílí radost, ukazuje krásné obzory a nabízí lákavou hostinu."

A nakonec se nemůžeme vyhnout otázce peněz, o které se v našich diskusích často jaksi cudně mlčí, ale přitom je zcela zásadní. Benedikt Mohelník se v jednom rozhovoru na Dominikánské 8 podivoval, jak to, že se téma církevního hospodaření skoro vůbec nepromítlo do synodních diskusí. Musím říct, že mě to taky překvapilo. Pokud mluvíme o farnostech, tak na jedné straně jde o financování jejich běžného chodu – tam mají věřící plné právo vědět, jak se nakládá s penězi, které se vyberou ve sbírkách, darech či chrámových pokladničkách. A farář by měl brát vážně názory členů své ekonomické rady, kde má často lepší odborníky na tuto oblast, než je on sám. K tomu ovšem další citace z jedné diecézní synodní syntézy: "Opakovaně se konstatuje, že ekonomické a pastorační rady jsou nefunkční, mnohdy ani neexistují, biskup to přehlíží. Hospodaření farností je často neprůhledné. Převažuje rozhodování bez spoluúčasti laiků, někteří kněží rozhodují sami a očekávají, že ekonomická rada vše schválí. Někdy s ní zásadní ekonomické záležitosti ani nekonzultují."

Takže zase: velký prostor ke zlepšení. A pak jde ještě o personální náklady, o mzdu faráře, případně dalších církevních zaměstnanců: ale to už bychom zabíhali do tématu, které se netýká jen farností, ale celé naší církve, a je hodně ožehavé. Snad se k němu dostanu někdy příště.