Riziko svobody

Chodit do náboženství je nebezpečné; navštěvovat nemocné je trestný čin. Moje zážitky z časů totality, a otazníky dneška: Kam směřuje liberální demokracie? K rozvoji člověka, nebo k jeho úpadku?

Před padesáti lety, na podzim roku 1973, jsem začal studovat na gymnáziu v Tišnově. Předcházela tomu ovšem akce, jakou si dnes už vůbec neumíme představit. Nevzali mě na gympl v Brně, kam jsem se původně hlásil. Rodičům to přišlo divné, protože jsem měl dobrý prospěch i přijímačky, a tak se šel táta zeptat paní ředitelky. To, co slyšel, ho pořádně zvedlo ze židle: nepřijali mě proto, že jsem na základní škole chodil do náboženství. Táta pak doma pronesl památnou větu: "Kdyby byl kluk blbej, tak to neřeším. Ale když je to kvůli náboženství, tak to si teda líbit nenechám!"

Začal psát na všechny možné strany, dovolával se náboženské svobody na základě deklarace lidských práv; když nereagovali na okrese, tak psal na kraj, potom až na ústřední výbor KSČ, nakonec napsal Gustávu Husákovi, že zveřejní celý případ v západních médiích. Až po této hrozbě kdosi zareagoval, a 3. září jsem dostal rozhodnutí o přijetí do Tišnova, protože v Brně prý už na gymnáziích není místo. Samozřejmě nikdo nic nevysvětlil, nikdo se neomluvil…

Ano, tolik energie, tolik času, bylo tenkrát potřeba vynaložit, aby člověk získal to, na co měl podle všech zákonů právo. A ještě to nemělo vždycky takový happy end, jako v mém případě. A pak někdo řekne, že za komunismu bylo líp… Když slavíme výročí sametové revoluce, tak opravdu máme co slavit! Svoboda má velkou hodnotu, a není to samozřejmost! Stačí se podívat do Ruska, do Maďarska, teď i na Slovensko, abychom viděli, jak se dá svoboda pomalu, nenápadně omezovat, dokonce se souhlasem většiny voličů.

Další zážitek: když jsem byl v 80. letech kaplanem v Letovicích, tak na mě došlo udání, že jako kněz navštěvuju pacienty v místní nemocnici bez souhlasu lékaře. Zavolali si mě k výslechu na STB a hrozili, že za takový zločin můžu dostat až tři roky vězení. Ale hned nabídli řešení: když nám budete pravidelně donášet informace o životě církve, tak to necháme být. Dost razantně jsem to odmítl; pak jsem doma čekal, kdy si pro mě přijdou. Nepřišli…

Tahle zkušenost se mně vybavila po mnoha letech, když jsem se podílel na rozvoji kaplanské služby ve věznicích nebo v nemocnicích. Když jsem opakovaně zakoušel ten zájem o setkání s někým, kdo těm lidem naslouchá, kdo se snaží je chápat, kdo je může doprovázet v těžkých situacích. A kdo jim může ukázat i jiné horizonty, než jsou ty, na které běžně dohlédneme. Zakázat takovouhle službu, nebo diskriminovat lidi, kteří ji poskytují, to ukazuje tragickou ubohost toho režimu, a nesmyslnou aroganci moci.

Tím, co tady vyprávím, chci ukázat nejen to, jak komunistický režim pronásledoval církev a věřící lidi. Ale taky to, že režim, který se staví proti víře, a zvlášť proti křesťanské víře, tím zároveň zpochybňuje základní hodnoty, které se týkají všech. Protože, jak to shrnul Petr Mucha v komentáři na Vaticannews, "hodnota a důstojnost každého člověka – občana, stejně jako celý koncept lidských a občanských práv, vychází již z biblického pojetí člověka jako Božího obrazu. Princip plurality, tak typický pro západní demokratickou společnost, zase nachází svou inspiraci v teologii apoštola Pavla, v jeho obrazu rozmanitých údů a jednoho těla. Benediktinská mnišská tradice ustanovila zásadu rovnosti aktivního i pasivního volebního práva každého jedince. A v neposlední řadě středověký zápas církve o investituru položil základ pro princip rovnováhy mocí v pozdější západní demokratické tradici." Ano, naše společnost je skutečně postavena na hodnotách, které mají svůj základ v křesťanství.

Přesto ale někteří křesťané považují současnou západní kulturu za bezbožnou a nemorální. Záchranu hledají buď někde na východě – v agresivním a totalitním Rusku; nebo někde v minulosti – v monarchiích, kde vládl panovník z Boží milosti. Žádný z těch systémů ovšem nenabízí člověku ani zlomek té svobody a těch práv, které mu garantuje právě liberální demokracie. Jistě, ani ta není dokonalá: můžeme si zvolit vládce, kteří nám budou škodit; můžeme prosazovat práva, která jsou proti životu, jako právo na potrat, nebo na svobodné vlastnění zbraní. Jenže liberální demokracie má taky mechanismy, jak takovým chybám čelit: svobodu slova, vzájemné vyvažování moci, nestátní neziskové instituce, včetně těch církevních; nadřazenost práva nad jednotlivcem… A to všechno ten nedemokratický a neliberální systém nemá, tam se člověk nemůže nijak bránit mocenské zvůli.

Za komunismu jsme si mohli potichu nadávat na komunismus, ale to bylo tak všechno, co jsme mohli dělat. Když se někdo snažil vnést do něho nějakou lepší morálku, hlubší duchovnost, tak s ním stát škaredě zatočil. Dnes sice taky můžeme nadávat na politiku nebo na celou společnost, ale na rozdíl od komunismu můžeme i něco dělat pro její zlepšení. Můžeme odpovědně volit; můžeme vstupovat do politických stran a prosazovat tam hodnoty, která jsou nám drahé; můžeme být aktivní v komunální politice a pracovat tam ve prospěch místního společenství; můžeme zakládat neziskovky pro různé služby lidem v nouzi; můžeme se zapojit do života církve; můžeme mluvit, psát, svobodně šířit své názory.

Těm kritikům západní kultury musím ovšem dát zapravdu v jedné věci: liberální demokracie je závislá na morálce jednotlivých lidí. Pokud se dnes mluví o krizi demokracie, tak je to především krize mravní. Americký filozof Michael Novak říká, že "demokracie závisí na morálních idejích dokonce víc než nedemokratické společnosti, protože závisí na svobodných rozhodnutích svých občanů. K jejich přežití musí formovat obyčejné lidi k výjimečným morálním výkonům." No, to už jsou docela silná slova. Ale logická: pokud demokracie nechává prostor pro lidi bez morálních zásad, tak v ní musí být na druhé straně lidé s velmi silným morálním smýšlením, aby společnost jako celek směřovala k dobru.

Převedeno do běžné reality: ten, kdo krade a lže, si rád zvolí za prezidenta člověka, který taky krade a lže. Naopak ten, kdo má úctu k důstojnosti každé lidské bytosti, ten bude volit takové osobnosti a prosazovat takové zákony, které jsou v souladu s Ježíšovým přikázáním lásky.

Na závěr ještě poslední vzpomínka na totalitní časy: v roce 89 jsem byl farářem v Moravských Budějovicích. 29. listopadu byl zrušen článek naší ústavy o vedoucí úloze komunistické strany. Pár dní nato mě navštívil okresní církevní tajemník – tedy ten, kdo měl z pozice této strany kontrolovat práci farářů, a chtěl se se mnou domluvit, jak budeme dál spolupracovat. Nechápal jsem: jemu vůbec nedocházelo, že už nade mnou nemá žádnou moc. Byl neústupný, nakonec jsem ho musel vytlačit ze dveří. Ano, stará zkušenost: ten, kdo má moc, ten se jí nerad vzdává.

Tak vám přeju, pokud máte nějakou moc, abyste ji užívali opravdu ve prospěch lidí, a když přijde čas, abyste se jí uměli vzdát; pokud na sobě cítíte nepřijatelné projevy moci, ať už v politice, v byznysu nebo v církvi, abyste měli odvahu se proti ní postavit. A hlavně si prosím važme svobody, kterou v současné době máme, a využívejme ji k prosazování dobra.