Rozšiř prostor svého stanu!

V církvi je mnoho lidí, kteří se cítí opomenutí, odmítaní, vytěsnění na okraj. Synodální proces to chce změnit.

Víte, jaká moje nejstarší vzpomínka na drsný střet s církevní realitou? Krátce potom, co jsem se naučil číst a psát, se mě tatínek zeptal, jestli bych nechtěl ministrovat. Proč ne? Trochu mě to i lákalo, že bych konečně viděl zblízka to tajuplné dění kolem oltáře. Jenže k tomu jsem se musel napřed naučit zpaměti latinskou ministranci: tedy vlastně všechno, co dnes říkají věřící při mši, jenže tenkrát to říkali jenom ministranti, a to ještě v latině. Táta mně to sice krásně napsal, přeložil do češtiny, ale mě to stejně při první větě přestalo bavit. Proč tam mám něco drmolit neznámým jazykem, když přece Pán Bůh rozumí i česky? Tátu jsem nepotěšil, pana faráře taky ne, ministroval jsem prostě nezačal. Naštěstí tenkrát zrovna končil druhý vatikánský koncil, který připravoval liturgickou reformu, a za pár let už byla celá bohoslužba v češtině, takže jsem se konečně mohl stát ministrantem.

Proč to vyprávím? Protože asi většina z vás si vůbec neumí představit, jak se žilo v církvi ještě před šedesáti lety, tedy před zahájením koncilu. A co všechno ten koncil změnil! Nešlo jen o liturgii. Dřív se třeba říkalo, že všichni protestanti jsou heretici, odpadlíci, bludaři, a modlili jsme se za jejich návrat do lůna svaté církve katolické. Ale koncil o nich najednou mluvil jako o odloučených bratrech a vyzýval nás k vzájemnému respektu a spolupráci. Nebo víc než tisíc let církev tvrdila, že život v celibátu je dokonalejší než život v manželství, ale na koncilu prohlásila, že to jsou rovnocenné cesty a každý má hledat, k čemu ho Bůh volá. Nebo se dlouho mluvilo o církvi učící, což byla hierarchie, a církvi poslouchající, což byli laici. Ale koncil řekl, že církev je lid Boží a všichni mají stejnou odpovědnost za její poslání.

Od té doby uplynulo 60 let. Některé změny už dnes považujeme za samozřejmost - třeba právě liturgickou reformu nebo dialog mezi církvemi a náboženstvími. Některé se ještě moc realizovat nepodařilo - hlavně ty, které se týkají vnitřního fungování církve. I když už se tomu tak neříká, v realitě stále ještě máme církev učící a církev poslouchající. A právě to se snaží změnit papež František.

Nedávno byla o rok prodloužena synoda o synodalitě. Měla by tedy trvat stejně dlouho jako celý druhý vatikánský koncil. Proč k tomu došlo? Na to je jednoduchá odpověď: když organizátoři dali dohromady zápisy ze synodálních diskusí z celého světa, tak byli šokovaní šířkou a hloubkou problémů, které vyšly najevo. A dohodli se s papežem, že to nelze vyřešit za jeden rok. Ta syntéza je hodně zajímavé čtení! Je to přímo přelomový dokument, protože snad poprvé v historii ukazuje, jak církev skutečně vypadá, čím žije, s jakými problémy se potýká. Asi nejsilněji je v něm slyšet hlas lidí, kteří se cítí opomenutí, odmítaní, vytěsňovaní na okraj: oběti zneužívání, obchodování s lidmi nebo rasismu; ženy, rodiny, znovu sezdaní rozvedení, samoživitelé, osoby LGBT+; kněží a bývalí kněží; lidé, kteří jsou kvůli své víře mučeni, ti, kteří se denně potýkají s násilím, konflikty a válkou. Připadá mně velmi výstižné, že dokument nese název "Rozšiř prostor svého stanu!" Je to citát z proroka Izaiáše (54,2), kde Bůh ujišťuje svůj lid, že ho ochrání a rozmnoží.

A dál se tam píše: "V centru synodálního procesu je vize církve schopné radikálního začlenění, sdílené sounáležitosti a hluboké pohostinnosti podle Ježíšova učení. "Namísto toho, abychom se chovali jako strážci, kteří se snaží vyloučit ostatní od stolu, musíme udělat více pro to, aby každý věděl, že u nás může najít místo a domov" (USA).

Možná jste viděli záznam z besedy s bývalým vězněm Petrem Hajným, který nás nedávno navštívil v Teplicích. Vyprávěl o tom, jak se chtěl po propuštění nechat pokřtít, a jak dlouho mu trvalo, než našel církev, která ho přijala. Začínal na katolické faře, ale cítil tam jakousi nedůvěru, že to snad nemyslí dost vážně. Možná i tlak na dodržování všech pravidel. Když mu farář zbytečně prodlužoval katechumenát, tak odešel a po čase to zkusil u evangelíků. Ti ho přijali, pokřtili, je mezi nimi dosud a cítí se tam doma.

V tom synodním dokumentu mě zaujal jeden detail: ve výčtu lidí, kteří se cítí církví opuštění, jsou také ženy a případné děti těch kněží, kteří nedodrželi svůj slib celibátu. Říká se tam, že církev by je měla přijímat a podporovat, aby netrpěli nespravedlností a diskriminací. Vybavil se mi nedávný pohřeb kněze, o kterém všichni věděli, že měl dospělou dceru. Ta dívka i se svou matkou byla v davu smutečních hostů. Ale nikdo se o ní nezmínil, její jméno nebylo napsané na parte, byla tam vlastně inkognito. Jak se asi cítila? Loučila se přece se svým tátou! Na co si to hrajeme?

Nebo minulý týden jsme měli v Teplicích veřejnou besedu s Jiřinou Kočí, ženou, která byla jako nezletilá sexuálně zneužívána knězem. Od té doby nechodí do kostela, nežije s církví, ale hledá si svou vlastní cestu k Bohu. Po skončení té veřejné části jsme ještě dlouho seděli při čaji na faře se skupinkou lidí, které příběh této ženy zaujal, a chtěli o něm vědět víc. Cítili jsme vzájemné pochopení a sounáležitost, někteří z nás spontánně vyprávěli své vlastní bolestné zkušenosti. Když jsme se loučili, říkala, že by mezi nás zase někdy ráda přijela. A já jsem se v duchu ptal, kde vlastně je ta skutečná, živá církev? V kostele na mši, kde lidé sedí pět metrů od sebe a poslouchají faráře, který jim říká stokrát ohrané fráze, nebo tady, kde si na nic nehrajeme, ale sdílíme své nabourané životy?

Odpověděl mi další odstavec ze synodního dokumentu: "církve si uvědomují, že cesta k větší inkluzi - k tomu rozšířenému stanu - přichází postupně. Začíná nasloucháním: to vyžaduje uznat druhého jako subjekt na své cestě. Když se nám to podaří, ostatní se budou cítit vítáni, nikoli souzeni, budou ochotni svobodně sdílet svou duchovní cestu. Synodální zkušenost lze číst jako cestu uznání pro ty, kdo se necítí být v církvi dostatečně uznáváni. Pro ty, kdo měli dřív pocit, že institucionální církev nezajímá jejich zkušenost víry nebo jejich názory."

Nakonec ještě jedna věc ohledně dalšího procesu. S tímto dokumentem se bude pracovat na sedmi kontinentálních synodách, které se konají příští rok v únoru, ta evropská dokonce u nás v Praze. A tato shromáždění jsou výslovně žádána, aby byla církevní, a ne pouze biskupská, má se zajistit, aby jejich složení reprezentovalo rozmanitost Božího lidu: biskupy, kněze, jáhny, muže a ženy zasvěcené, i muže a ženy laiky. Zvláštní pozornost má být věnována přítomnosti mladých lidí; těch, kdo žijí v podmínkách chudoby nebo marginalizace; a taky mají být pozváni delegáti jiných křesťanských vyznání, jiných náboženských tradic, a dokonce lidé bez náboženské příslušnosti. Docela by mě zajímalo, jestli se to podaří uskutečnit, a co pro to třeba naše biskupská konference dělá...

No, tohle vidím trochu skepticky, ale v celém procesu jsem mírný optimista. A těším se na to, že jednou snad i naše česká církev "rozšíří prostor svého stanu".