Rozvody po katolicku

Mnoho svátostných manželství končí rozvodem. Církevní rozvod však není možný. Nejsme přísnější než Pán Ježíš?

Tuto neděli jsem měl mši u nás v Teplicích v červeném kostele. Chodí na ni hlavně rodiny s dětmi, při Otčenáši a pozdravení pokoje stálo v kruhu kolem oltáře asi dvacet dětí, po mši si lidé ještě dlouho povídali, děti běhaly kolem nich... bylo to radostné, pohodové, a bývá to tak každou neděli. Většina těch rodin žije jakýmsi, řekli bychom tradičním křesťanským způsobem: maminka s tatínkem se mají rádi, s láskou vychovávají děti, a dá se čekat, že z nich vyrostou, jak by řekl Don Bosko, "dobří křesťané a poctiví občané".

Takových rodin je kolem nás spousta. Většinou jde o podobný model: oba partneři vyšli z rodin, které byly harmonické, často i věřící. Mají tedy zkušenost, jak rodina funguje, a tu přenáší i do rodiny, kterou teď vytváří. Samozřejmě taky prožívají různé krize, ale snaží se je řešit a nemyslí hned na rozvod. Když vidí kolem sebe rodiny, které se rozpadají, tak jsou z toho smutní a moc tomu nerozumí (vždyť nám to funguje, tak proč jiným ne?). Někdy mají pokušení je tak trochu soudit: vždyť přece manželství je nerozlučné, tak to měli spolu vydržet; rozvod je hřích, porušení Božích přikázání, jsou to slaboši, utíkají od problémů...

Na jedné straně mám radost, když se s těmi funkčními rodinami setkávám. Na druhé straně mě mrzí, když někdy slyším tu kritiku. Říkám jim: užívejte si to a děkujte Bohu a svým rodičům! Ale zároveň zkuste pochopit, že jiní neměli to štěstí. Když se jim manželství rozpadá, tak to většinou není zločin, ale spíš tragédie. Není to důvod k odsuzování, ale k pochopení a vstřícnosti. A třeba i k pomoci.

Ona totiž ta krize rodiny, o které se dnes často mluví, není způsobena jenom odpadem od Boha a úpadkem morálky, jak to často v křesťanském prostředí slyšíme. Dřív se žena nemohla s manželem rozvést, i kdyby ji třeba týral, protože na něm byla ekonomicky závislá; dnes si sama vydělává, takže tu možnost má; a myslím, že je to dobře. Dřív manželé čerpali inspiraci ze svých původních rodin; dnes mnozí zažili rozvod svých rodičů a nemají představu, jak by to mohlo fungovat jinak. Dřív se manželství považovalo především za smlouvu, tedy právní věc, a nezáleželo tolik na kvalitě vztahu; dnes pro mnoho lidí manželství ztrácí smysl, když ti dva vůči sobě už nic necítí a jen se spolu trápí.

Tím zdaleka neříkám, že by se manželé měli rozvádět hned po první hádce. Naopak, na kvalitě vztahu je potřeba neustále pracovat: využít manželské poradenství, párovou terapii, pastorační doprovázení... Ale právě jako kněz, který doprovází manželské páry, jsem už několikrát zažil situaci, kdy mně bylo jasné, že ti dva spolu nemůžou zůstat: manžel byl nenapravitelný alkoholik, agresivní na ženu i na děti; nebo to sice navenek vypadalo pohodově, ale partneři žili mnoho let v naprostém odcizení, duchovním, zájmovém i citovém. Měl jsem je nutit, aby spolu zůstali, když to pro ně bylo jen trápení? Někdy jsem je i výslovně podpořil v tom, aby se rozešli.

Jenže pak přijde další problém: málokdo zůstane po rozvodu sám. Najde si nového partnera či partnerku, založí nový svazek, který může být, na rozdíl od toho prvního, harmonický, dlouhodobý, nabízí dobré zázemí i dětem - ale ti dva jsou nadosmrti vyloučeni z plného společenství církve: nesmí přijímat svátosti, protože jejich původní manželství je stále platné. Podle církevní morálky žijí v cizoložství, tedy objektivně v těžkém hříchu.

Kanonické právo nabízí možnost prohlásit to manželství za neplatné od začátku, pokud se prokáže, že nebyla splněna nějaká podmínka pro jeho platnost. Jenže to je dlouhý soudní proces, navíc často pro manžele nesmyslný, protože oni nepovažují svůj svazek za neplatný, naopak vidí velkou hodnotu v tom, že třeba deset let tvořili rodinu, měli spolu děti... a zdá se jim, že vyhlášením neplatnosti by to všechno znehodnotili. Ale jelikož není jiná cesta, jak to manželství ukončit, tak nakonec na tohle řešení přistoupí.

Pak je druhá možnost: respektovat, že ti lidé hledají podle svého svědomí to nejlepší řešení, a nepovažovat jejich nový vztah za zlo. K tomu vyzývá papež František v encyklice Amoris Laetitia: "Pastýř se nemůže spokojit jenom s aplikováním morálních zákonů, jako by to byly kameny, které je možno házet na život lidí. V důsledku podmíněností a polehčujících faktorů je možné, že v objektivní situaci hříchu, který ale není subjektivně přičitatelný, může člověk žít v milosti Boží, může milovat a může také růst v životě milosti a lásky a dostávat k tomu pomoc církve." A pak v té slavné poznámce pod čarou číslo 351 dodává, že "v určitých případech by to mohla být i pomoc svátostná."

Právě o tom se velmi naléhavě mluvilo v synodních diskusích, na všech úrovních, od místních až po tu světovou. Třeba v litoměřické syntéze se píše, že "toto téma se vrací opakovaně, někdy i s rozsáhlou argumentací a s požadavkem, aby církev "více reflektovala společenský vývoj". Očekává se větší pastorační vstřícnost a možnost plného zapojení těchto lidí do života církve, včetně přístupu ke svátostem." Já často používám argument ze své vězeňské praxe: i vrah, který svého činu lituje, může dostat rozhřešení a chodit ke svatému přijímání. A žena, která nic zlého neudělala, jen léta trpěla v nefunkčním vztahu a pak si našla jiného partnera, by to rozhřešení dostat neměla? Pokud chápeme eucharistii jako lék pro duši, tak se zdá, jak je to taky v synodních zápisech, "že těm, kteří lék potřebují, je odpírán, a ti, kteří vypadají v zásadě zdravě, jsou vybízeni, aby ho brali."

Některé biskupské konference už vydaly instrukce pro kněze, za jakých podmínek můžou nabídnout svátosti lidem, kteří žijí v necírkevním manželství. U nás se tím oficiální církevní místa zatím nezabývají, takže je to na odpovědnosti jednotlivých kněží.

A pak ještě třetí možnost: hledat i v katolické církvi právní cestu ke skutečnému rozvodu, tedy k ukončení svátostného manželství, které přestalo reálně existovat. To sice zní jako zrušení principu nerozlučnosti, ale jen na první pohled: nejde o zrušení principu, ale o umožnění výjimek. Tak to mají církve, které vychází z textu v Matoušově evangeliu, kde Ježíš říká: "Každý, kdo propouští svou manželku, mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží" (Mt 5,32). Z toho odvozují, že v případě nevěrnosti, nebo jiného vážného provinění některého z partnerů, je možná rozluka i další sňatek. Katolická církev, která žádný důvod k rozvodu neuznává, je tak vlastně přísnější než sám Pán Ježíš.

Někteří právníci navrhují, abychom se inspirovali u pravoslavných. Ti sice připouští možnost rozvodu, ale považují ho za jakési selhání, osobní prohru. Proto obřad uzavírání dalšího manželství je kratší a méně slavnostní než u toho prvního, a kněz při něm prosí Boha, aby manželům odpustil jejich provinění.

Myslím, že takovým přístupem by naše církev nic neztratila, naopak, jednala by mnohem víc v duchu Ježíšova poselství o milosrdném Bohu. A pro mnohé by se stala příjemnějším domovem.