Sto let od založení svátku Krista Krále
Svátek Krista Krále byl zaveden encyklikou Pia XI. Quas primas z 11. prosince 1925. Papež v ní konstatuje, že Ježíš je králem nejen každého člověka, ale také každého lidského zřízení, tedy i státu. Pak vyslovuje několik požadavků církve na stát:
- aby dal plnou svobodu církvi a jejím institucím. (Církev, která byla Kristem založena jako samostatná společnost, musí z přirozeného práva, kterého se nemůže vzdáti, vyžadovat plnou svobodu a nezávislost na státní mocí. Církev nemůže záviset na cizí vůli pří vykonávání úkolu, který jí byl Bohem svěřen, a tím úkolem je: učiti, říditi a vésti k věčné blaženosti všechny ty, kteří patří k říši Kristově.)
- aby zrušil svobodu jiných náboženství (Potom se však ponenáhlu náboženství Kristovo počalo přirovnávati k nepravým náboženstvím a začalo se klásti zcela nejapně na touž úroveň.)
- aby veřejně prokazoval úctu Kristu a řídil se jeho autoritou. (Proto ti, kdo řídí národy, sami i se svým lidem ať neodpírají veřejně prokazovati panství Kristovu povinnou úctu a poslušnost, chtějí-li si zachovat plně svoji autoritu a povznést blaho a štěstí vlastí.)
- odsuzuje demokracii, protože jediná pravá vláda je vláda Boha – Krista – teokracie. (Je-li Bůh a Ježíš Kristus vyhoštěn ze zákonodárství a z veřejného života a neodvozuje-li se už autorita od Boha, nýbrž od lidí, pak byly vyvráceny i základy autority, neboť byl odstraněn hlavní důvod, proč mají jedni právo poroučet, a druzí povinnost poslouchat. Pak se musela otřásti celá lidská společnost, protože již neměla žádné pevné opory a záštity. Enc. Ubi arcano, 1922).
Toto pojetí (kromě prvního bodu) je v rozporu se současným pojetím lidských práv i politické demokracie, ke kterým se přiklonila i katolická církev. Je škoda a vrhá to na církev nedobré světlo, že dosud jasně nedeklarovala odklon od této encykliky, a tedy i jejího pojetí svátku Krista Krále.
Královský titul připisovaný Kristu má svůj původ v evangeliích, kde je takto Ježíš představován jako dlouho očekávaný král Židů (mesiáš). Jde o vyjádření vlády, kterou křesťan přiznává Ježíši Kristu nad svým životem, nikoli o to, že by političtí vůdci měli vládnout v duchu Kristově.
S tím souvisí i časté ztotožňování Kristovy vlády s vládou církve. I církev tvoří lidé, kteří se mohou mýlit. Neomylné magisterium je omezeno jen na nepatrné množství témat a situací. Pokud církev nebo její představitelé ztotožňují svá rozhodnutí, která přímo nevyplývají z Bible a z přirozeného zákona, s vůlí Boží (což se běžně děje např. v rámci řeholní poslušnosti), je to neslučitelné s lidskou důstojností, s úctou ke svědomí každého člověka a může to mít tragické následky.
Jde o starý rozdíl mezi právní a morální odpovědností. Instituce – stát nebo církev – může vyžadovat pouze plnění právních norem, které sama vyhlásila. Vůči instituci má tedy člověk právní odpovědnost. Morální normy jsou však dány Bohem a člověk je objevuje ve svém svědomí. Proto morálně odpovědný nemůže být žádné lidské instituci (byť by se zaštiťovala Bohem a jeho vůlí), ale jedině další osobě: jinému člověku nebo Bohu.
Myslím, že zásadním úkolem církve dnes je jasně odlišit dvojí chápání Kristovy vlády a odmítnout pojetí, které stálo u založení tohoto svátku v roce 1925:
- Kristova královská vláda není a nemůže být reprezentována žádnou institucí, ani státní ani církevní. Stát by měl zaručit plnou svobodu nejen katolické církvi, ale všem náboženstvím a vyznáním. Církev jako instituce sice přijímá Kristovu vládu, je ale podrobena lidské nedokonalosti svých představitelů, proto ani ona ji nemůže plně a beze zbytku reprezentovat.
- Skutečná Kristova vláda může být jedině jeho moc nad jednotlivými lidmi, kteří se rozhodli ji přijmout. Skrze tyto lidi se pak může projevovat v církvi nebo v politice. Přeji nám všem, abychom byli lidmi, kteří se dobrovolně rozhodli přijmout nad sebou vládu Krista Krále.