Střípky ze synody

V Praze právě probíhá evropská kontinentální synoda. Kdo na ni přijel a co se tam děje? Zážitky on-line účastníka.

Je to zajímavá zkušenost: už jen ta možnost, že lidé můžou svobodně říct, co si myslí, že si navzájem naslouchají a snaží se jít k podstatě věci, že si nenadávají a nepřekřikují se, jak jsme na to zvyklí z politických kampaní a sociálních sítí... to všechno mně dává naději, že vzájemné pochopení, úcta a respekt k odlišnosti nejsou jen planá slova. Ale zároveň si nejsem jistý, jestli tento způsob práce povede k nějakému výsledku, podle hesla: radši nebudeme usilovat o žádné změny, abychom nenaštvali ty, kteří to vidí jinak...

Dost vypovídající jsou příspěvky z jednotlivých států. Zaznělo jich celkem 39. Němci a Francouzi žádají zásadní změny v organizaci církve, řecká církev potřebuje lepší pomůcky ke katechezi, Angličané si uvědomují, že současná církev není příjemným domovem pro mnohé svoje členy, Belgičané a někteří další chtějí zvýraznit roli žen. Katolíci v Bělorusku chtějí nejen poučovat sekularizovaný svět, ale také se od něj učit. Bulharsko, a také Bosna a Hercegovina, řeší problém dialogu s pravoslavnou církví a s islámem. Je to zajímavá mozaika. Zpráva z Irska mluvila o mnoha lidech, kteří jsou zraněni církví v důsledku mocenského nebo sexuálního zneužívání. Je to velká bolest, někteří kvůli tomu ztrácí víru. Už neslyší v evangeliu dobrou zprávu. Pro uzdravení je nutná hluboká reforma. Na druhé straně pobaltské státy (Lotyšsko, Litva) vidí ty problémy spíš ve společnosti mimo církev; nápravu hledají v evangelizaci a v pevnějším zakotvení v křesťanských hodnotách.

Zdá se, že je opravdu rozdíl mezi západní Evropou, která většinově požaduje zásadní reformy, a postkomunistickými státy, které se naopak těch změn trochu obávají a více se kloní k zachování církve v té podobě, v jaké teď je. Na facebooku se rozvinula diskuse, kam patříme my Češi. Zdá se, že opravdu spíš na ten východ. Což mě osobně netěší...

Na druhé straně, zpráva české církve byla docela odvážná. I když volí opatrná slova, tak se zásadním problémům nevyhýbá. Hned na začátku zdůrazňuje, že "vnímání synodálního procesu bylo ovlivněno zkušeností Plenárního sněmu katolické církve, který zde proběhl v letech 1997-2005 a jehož výsledek byl provázen zklamáním z "promarněné šance". Potom se ve zprávě píše, že "výrazným zdrojem pnutí jsou souběžné naděje a obavy různých skupin věřících, přičemž někteří se obávají, že v církvi k žádným výrazným změnám nedojde, a někteří se právě těchto změn bojí. Tyto odlišné mentality se projevují jak v interpretaci koncilu, v teologii všeobecného kněžství a také v liturgii." Myslím, že to je docela výstižný popis naší situace.

A dál: "Metoda duchovní konverzace vedla ke skutečnému naslouchání, rizikem ale je, když zůstane jen u hromadění nadšení nebo kritiky bez dalšího potřebného rozlišení. V takových případech by výsledek synodálního procesu mohl vyvolávat zklamání nebo působit destruktivně. Kritika bez rozlišování přináší tendenci kritizovaných uzavřít se ve vlastních obranných pozicích." K tomu bych jen dodal: jistě je nutné v klidu, v modlitbě a v důkladném studiu rozlišovat, co je dobré a co zlé. Ale kdo a jak udělá nakonec rozhodnutí, pokud se i v tom rozlišování dostanou lidé k diametrálně odlišným stanoviskům?

V návrzích, co by se mělo projednávat na podzimní celocírkevní synodě, náš příspěvek uvádí formaci k synodalitě, nastolení správného vztahu mezi všeobecným kněžstvím věřících a služebným kněžstvím, což obnáší taky odstranění různých forem klerikalismu. Pak se tam mluví o možnosti svěcení ženatých mužů na kněze, o zapojení žen, které nesmí být vnímáno jako náhrada nedostatku mužů, ale jako nutné a zodpovědné uplatnění teologie všeobecného kněžství. Přitom není nutné omezovat se na stávající model řízení církve, ale jde o nový pohled, který integruje mužský i ženský přístup a jejich charizmata." Nakonec náš příspěvek připomíná, že "synodální církev musí zodpovědně řešit také status rozvedených a znovu sezdaných a členů LGBTQ+ komunity. Nestačí jen proklamovat jejich přijetí, ale je potřeba společně s nimi objevovat jejich místo v církvi."

Tak tolik asi ke zprávě z české církve. Pokud by v podobném duchu vyzněl i celoevropský závěr, tak bychom se za něj snad nemuseli stydět.

A teď další střípek: výběr lidí, kteří se synody účastní a mají možnost promluvit v plénu. Kromě čtyř zástupců každé biskupské konference je tam asi čtyřicet hostů, kteří zastupují různá hnutí a spirituality: Renovabis, Iusitia et pax, Schönstatt, Opus Dei, Comunione e liberazione, Neokatechumenát, Fokoláre a další. Jejich příspěvky jsou zpravidla prezentací toho, co dobrého pro církev dělají. Já si jejich angažovanosti velmi vážím a příklady dobré praxe jsou jistě užitečné, ale na druhé straně: byli jsme vyzváni, abychom na tomto fóru naslouchali těm, kdo byli doposud byli málo slyšet, kdo jsou na okraji církve - tedy chudí, nemocní, bezdomovci, vězni, migranti, Romové, rozvedení, homosexuálové, ženatí kněží, oběti zneužívání atd. Kde jsou jejich zástupci?

Pokud jde o práci ve skupinách, tak my onlajňáci jsme měli vlastní on-line skupiny, jenže tam měli technické problémy, takže zrovna já jsem se do ní dostal jen jednou. Určitě je to zajímavější, než jenom pasivně sledovat příspěvky v plénu. Bylo nás celkem 11 - tři z Česka jeden Slovák, Ukrajinec, Slovinec, ostatní (asi) Italové a Italky. Názory opět různorodé - na jedné straně: "když budeme všichni usilovat o svatost, tak bude celá církev víc svatá", na druhé straně: "zkušenost synodality je nutné přenést do církevních struktur, tedy změnit církevní právo tak, aby dávalo víc prostoru k rozhodování laikům, včetně žen".

Já jsem svůj příspěvek zaměřil na potřebu "rozšířit prostor svého stanu": v církvi je mnoho lidí, kteří se v ní necítí dobře, a mimo církev je mnoho lidí, kteří hledají Boha, ale nemyslí si, že právě katolická církev by je přijala takové, jací jsou.

Synoda ještě neskončila, takže na nějaké hodnocení je příliš brzo. Dnes večer se sejdeme na společné bohoslužbě v katedrále svatého Víta, zítra dopoledne budeme schvalovat závěrečný dokument. Ale od pátku do neděle budou ještě jednat samotní biskupové. Ti by měli prodiskutovat obsah závěrečného dokumentu a vydat k němu svůj komentář, ale neměli by ho měnit. Ještě musím dodat, že v těchto dnech a týdnech proběhne dalších šest kontinentálních synod. Každá z nich podá svůj návrh na podzimní jednání v Římě a z nich pak bude vypracováno Instrumentum laboris, čili výchozí dokument, se kterým se bude pracovat.