Svatí hříšníci

Matka Tereza odpírala pacientům utišující prostředky, podporovala totalitní vládce, špatně hospodařila s penězi... Co si o tom myslet? A jak se dívat na kanonizační procesy v církvi?

Vždycky, když začíná dušičkové období, tak si své zemřelé rodiče a sourozence začnu připomínat už o den dřív, 1. listopadu, na slavnost všech svatých. A modlím se k nim a prosím je o přímluvu. Protože věřím, že moji nejbližší jsou určitě s Bohem v nebi, i když je žádný papež za svaté neprohlásil.

Já mám totiž s těmi procesy blahořečení a svatořečení trochu problém. Jistě, je dobře, že nám církev klade před oči příklady k následování, jakési ideály křesťanského života. A taky přímluvce v nebi. Jenže ten proces, který k tomu vede, se mně zdá až příliš lidský. Začíná to výběrem kandidátů: když zemře obyčejná žena, která milovala svého manžela, vychovala děti, pomáhala lidem ve svém okolí, byla obětavá, laskavá a moudrá, tak asi málokoho napadne, že by měla být prohlášena za svatou. A i kdyby to někoho napadlo, tak nebude mít ty známosti a peníze, které by to umožnily. Ale když zemře nějaký kněz, který třeba založil řeholní řád nebo církevní hnutí, tak se ten proces v pohodě rozjede - protože členové toho řádu či hnutí jistě mají potřebné známosti a dají dohromady i nějaké peníze. To je mimo jiné důvod, proč stále většina kanonizovaných jsou kněží, biskupové, řeholníci a řeholnice, tedy lidé, kteří žili v celibátu a sloužili církvi. Což vytváří dojem, že právě takový způsob života je nejjistější cestou ke svatosti. Přitom ale naprostá většina křesťanů jsou laici, žijí v manželství a pracují v běžných zaměstnáních - k čemu jim pak ale je příklad takových svatých?

Ještě k těm penězům: nemluvím o úplatcích, i když i na ty jistě může docházet, ale o tom, že na každém procesu pracuje docela velká byrokratická mašinerie, jejíž provoz něco stojí. A to musí skutečně platit lidé či instituce, které na tom svatořečení mají zájem. Přesné částky se nezveřejňují, ale mluví se o stovkách tisíc eur - tedy milionech korun. Takže kdo na to nemá, ten prostě svatořečen nebude, i kdyby žil sebesvětějším životem.

Třetím problémem jsou kritéria, podle kterých se svatost posuzuje. Oficiálně se mluví o hrdinských ctnostech, a ty se skutečně zjišťují v rámci jakéhosi "soudního procesu", který má přesně stanovené postupy a metody. Když jsem byl ve Fryštáku, tak se připravovaly materiály k beatifikaci staříčka Ignáce Stuchlého, zakladatele salesiánského díla u nás. Přijel tenkrát z Říma Jaroslav Němec z Kongregace pro svatořečení, předvolával si lidi, kteří ještě Staříčka pamatovali, podrobně se jich na něj vyptával a jejich svědectví zapisoval.

Jenže co to vlastně jsou ty "hrdinské ctnosti"? Jejich pojetí se přece v dějinách vyvíjí, mění. Třeba tradiční katolické chápání "pokory" a "poslušnosti" není totožné se současným pojetím důstojnosti a zralosti lidské osoby. Mnozí řeholníci a řeholnice v minulosti byli kanonizováni za to, že pokorně snášeli ponižování a kruté zacházení ze strany svých představených. A někteří představení byli kanonizováni i přesto, že své podřízené ponižovali.

V současnosti už by to jen tak neprošlo. Loni jsem třeba navštívil město Schönstatt kousek od Koblence v Německu, kde žil otec Josef Kentenich, zakladatel schönstattského hnutí. Zemřel roku 1968 a už sedm let po jeho smrti byl zahájen proces blahořečení. Mnoho lidí vydávalo svědectví o jeho svatosti a hrdinských ctnostech. Zároveň ale začaly přicházet zprávy o tom, že od členů svého hnutí vyžadoval až otrockou poslušnost, že chtěl, aby před ním klečeli nebo leželi na zemi; a pak se dokonce objevilo i podezření na sexuální zneužívání. Biskup v Koblenci proto letos v květnu raději celý proces zastavil.

Podobně teď vycházejí najevo kritické informace o známé Matce Tereze. Její proces svatořečení už byl, na rozdíl od Kentenicha, ukončen, slavnostní kanonizace proběhla v roce 2016 a nelze už na ní nic měnit. Přitom ale už dávno se vědělo, že svým umírajícím pacientům dávala Matka Tereza nedostatečné množství utišujících prostředků nebo že měli špatné hygienické podmínky. A taky že svůj řád ovládala autoritativním způsobem, bez dialogu a zpětné vazby. Takové kritiky se objevují po smrti významných osobností skoro vždycky. Napomáhá tomu všeobecná dostupnost informací, novinářská touha po zveřejňování různých skandálů, a samozřejmě taky snaha lidí z nepřátelských táborů očernit ty, které někdo jiný považuje za hrdiny.

Možná je právě případ Matky Terezy vzorovou ukázkou odlišného pojetí svatosti v minulosti a dnes. Nikdo nezpochybňuje, že šlo o ženu mimořádně odvážnou, obětavou a že skutečně dala celý svůj život do služby těm nejposlednějším. A když věděla, že u jejích pacientů není naděje na pokračování pozemského života, tak kladla mnohem větší důraz na duchovní útěchu než na hygienické podmínky. Sama to vysvětlovala takto: "Je krásné vidět chudé a nemocné, jak trpně přijímají svůj úděl a trpí jako Kristus o pašijích. Svět je jejich utrpením bohatší." Tohle by ještě před stopadesáti lety možná nikomu nepřišlo divné. Dnes ale máme hodnoty poskládané jinak; víme, že tělesné a duchovní je hluboce propojené a nemůžeme dávat jednomu přednost na úkor druhého.

Já vnímám kontroverze kolem Matky Terezy jako jakýsi očistný proces pro církev, která je prostě nucena se smířit s tím, co už dávno ví, co stojí dokonce v jádru křesťanské víry: že každý člověk je hříšný, dokonce i ten nejdokonalejší světec! Přesně si vybavuju moment úlevy, který jsem kdysi prožil při setkání s Francisem Desramautem - to byl francouzský historik, který vydal obsáhlý životopis Dona Boska. Ptali jsme se ho, co přináší nového, když život toho světce zkoumalo už tolik lidí. A on řekl, že je první životopisec, který Dona Boska neidealizuje, který ho ukazuje nejen jako světce, ale taky jako člověka chybujícího, hříšného. A připomněl třeba jeho vznětlivost, autoritativnost, neochotu přijmout kritiku. Pro mě to bylo velice osvobozující: najednou mi byl Don Bosko mnohem bližší, protože jsem pochopil, že musel taky bojovat se svými slabostmi, stejně jako já.

No a nakonec ty zázraky. Vzpomínám si ještě na jeden zážitek s Jaroslavem Němcem: když jsme se bavili o tom, že k beatifikaci Staříčka Stuchlého je potřeba prokázat nějaké zázračné uzdravení, ke kterému došlo na jeho přímluvu, tak on říká: "No, my máme smůlu, u nás to žádný doktor nenapíše, protože jsme národ ateistů. To v takovém Polsku bychom měli potvrzení zázraku hned od deseti doktorů!" Nechci to příliš zlehčovat, ale pro současnou medicínu je opravdu téměř nemožné potvrdit či vyvrátit, jestli nějaké uzdravení bylo zázračné. Navíc se musí v kanonizačním procesu dokázat, že k tomu zázraku došlo na přímluvu dotyčného světce. Ale co když se za toho nemocného modlilo víc lidí a každý k jinému svatému? Nebo na blogu Signály se kdosi ptá: "Když se lidé modlí za zázrak, modlí se proto, aby ten člověk byl uzdraven, nebo se modlí proto, aby ten zesnulý mohl být blahořečen?"

Tak, zase víc otázek než odpovědí. Já bych to nakonec shrnul jednoduše: buďme rádi, že máme svaté, ale nedivme se, že jsou to zároveň hříšníci.