Svátost, která rozděluje

Je společná večeře Páně vzdáleným cílem ekumenického hnutí, nebo pokrmem na cestu? Proč jí rozumíme každý jinak, i když vycházíme ze stejných biblických textů?

V posledních dnech jsme byli svědky zajímavé aktivity: na celém světě se konaly modlitby za dobrý průběh prvního zasedání synody o synodalitě, které bylo právě dnes zahájeno ve Vatikánu. Je to akce katolické církve, ale k těm modlitbám se přidávají i další křesťanské konfese. Mohli by si říct: katolíci ať si řeší svoje problémy, a my si budeme řešit zase ty naše. Ale myslím, že pomalu začínají všichni křesťané chápat, že má-li být naše poselství srozumitelné pro ostatní, tak ho musíme prožívat i nabízet společně. Kdybychom ještě dnes chtěli prosazovat nějakou specifickou "katolickou víru, katolickou kulturu", která se bude vymezovat vůči té pravoslavné nebo protestantské, tak by to vedlo jen k tomu, že naše poselství ztratí věrohodnost.

K té modlitební vigilii s papežem se nakonec přímo v Římě připojilo dvanáct představitelů nekatolických církví: pravoslavný patriarcha, anglikánský arcibiskup; generální sekretářka světové Luterské federace; zástupci starokatolíků, evangelikálů, metodistů nebo baptistů. Kromě toho se ale modlili mladí lidé z různých církví na 220 místech po celém světě. Bratr Matthew z Taizé, který je anglikán a letos v prosinci převezme vedoucí roli ve společenství, říká, že je to "způsob, jak je přímo zapojit do synodálního procesu, protože synodalita a ekumenismus jdou ruku v ruce, nelze je rozdělit". Už před dvěma lety, na zahájení synodního procesu promluvil bratr Alois, dosavadní představený ekumenické komunity v Taizé: "Skrze křest a Písmo svaté jsme bratři a sestry v Kristu. Jsme spojeni ve společenství, které je sice ještě nedokonalé, ale je skutečné navzdory tomu, že teologické otázky zůstávají nezodpovězeny."

Jedna z těch nezodpovězených otázek se týká eucharistie, večeře Páně. Nedávno jsme o tom diskutovali v ekumenickém společenství v Teplicích: proč jí rozumíme každý jinak, i když vycházíme ze stejných biblických textů? Proč mnohým z nás nedělá problém přistupovat k večeři Páně napříč církvemi, ale jiní v tom vidí nevěrnost pravdě a překračování zákonů?

Problém je, že každá církev má pro podávání i přijímání eucharistie jiné předpisy. Katolík smí přijímat u pravoslavných, ale ne u evangelíků. Evangelický pastor může nabídnout večeři Páně komukoliv, jenže ani pravoslavný ani katolický věřící ji od něj nesmí přijmout. Evangelík smí přijímat v kterékoliv církvi, ale katolický kněz mu nesmí svaté přijímání podat, pokud ví, že nevyznává katolické dogma o transsubstanciaci. Naopak mohl by podat Tělo a Krev Páně pravoslavnému, ale on je nesmí přijmout… Ještě se v tom pořád vyznáte?

Jistě, ten zmatek má své důvody: my katolíci věříme, že Ježíš je od okamžiku proměňování skutečně přítomen v chlebě i víně, že se proměňují v jeho tělo a krev. Proto ho nejen přijímáme, ale taky uchováváme ve svatostánku a uctíváme při adoracích. Luteráni vnímají Ježíšovu přítomnost pouze ve chvíli bohoslužby, po jejím skončení už je to zas obyčejný chléb a víno. A reformovaní protestanti vidí v chlebu a vínu symbol, připomínku toho, co Ježíš prožil spolu s učedníky. To už jsou tři odlišné pohledy, a přitom žádný z nich nelze jednoznačně dokázat ani vyvrátit z biblických textů.

Stále častěji se ovšem setkávám s lidmi, kteří tyto dogmatické rozdíly považují za zbytečnou zátěž, za spekulaci zatíženou historickými spory a mocenskými zájmy, a raději hledají, co nás i přes to všechno spojuje. A to je společná víra, že když se sejdeme a děláme to, co dělal Ježíš při poslední večeři, tak on je v té chvíli mezi námi skutečně přítomen, se svým božstvím i lidstvím, se svou nekonečnou láskou k nám, v níž se obětoval až k smrti na kříži; a zároveň je to živý, vzkříšený Kristus, který i nás přitahuje ke vzkříšení a k životu; k naplněnému životu tady na zemi, i věčnému životu s Bohem v nebi.

Když se sejdou křesťané z různých církví a shodují se na tomto základním pochopení, existuje ještě nějaký důvod k tomu, aby se z přijímání eucharistie navzájem vylučovali? Večeře Páně má přece věřící spojovat, ne rozdělovat. Papež František kdysi položil otázku, jestli je společná eucharistie cílem, k němuž budeme v rámci ekumény ještě dlouho putovat, nebo spíš pokrmem a posilou už na tu samotnou cestu.

Já bych se klonil k tomu druhému pohledu. Zvlášť když stále častěji vznikají konfesně smíšená manželství, nebo se společně účastníme bohoslužeb. A vždycky znovu řešíme, kdo smí a kdo nesmí přijmout eucharistii, nebo jestli je ta bohoslužba pro katolíky platná, nebo jak ji máme organizovat, aby se nikdo necítil špatně. Nakonec se nějak domluvíme, protože k sobě máme úctu a respektujeme odlišná pravidla svých církví; ale přece jenom – nešlo by to zjednodušit? Jak se asi na to naše handrkování dívá Pán Ježíš? Vždyť o něho jde na prvním místě!

Když jsem v létě cestoval po Anglii, tak jsem se náhodně zúčastnil anglikánské bohoslužby. Vypadá skoro stejně jako ta naše, ale přitom to není totéž. Protože papež Lev XIII. v roce 1896 rozhodl, že anglikáni nemají apoštolskou posloupnost – tedy biskupské svěcení v nepřetržité historické řadě až k apoštolům. Tudíž nemají platné kněžské svěcení ani ostatní svátosti (kromě křtu). Bylo mně z toho smutno: když si stejným obřadem a se stejnou vírou připomínáme Poslední večeři, tak k nám katolíkům Ježíš přijde, a k nim ne?

V diskusi na facebooku mně pak anglikánský kolega Petr Jan Vinš napsal, "že anglikáni si z toho, co si o platnosti jejich svěcení myslel nějaký Lev XIII., mnoho nedělají. To je totiž jeho problém a ne anglikánů, ti na svou apoštolskou posloupnost bez problému stále věří. A k tomu rozdělení eucharistií: Podle anglikánských kanonických předpisů jsou k přijímání zváni i římští katolíci. To, že nechtějí nebo nemohou, je opět pouze a jedině na jejich straně." Historik Martin Vaňáč k tomu dodává, že "existuje dost důvodů k přehodnocení jednoho nevhodného rozhodnutí z minulosti. Ale zřejmě schází odvaha..." A starokatolický biskup Pavel Stránský říká, že "dneska jsou nám tyto věci už k smíchu, ale furt se meleme mezi sebou, a přitom pozbýváme coby sůl země chuť a jsme pro dnešního člověka coby církev jen irelevantní kuriozita."

Kolem eucharistie se točí spousta dalších diskusí: jestli přijímat na ruku nebo do úst, ve frontě nebo v kruhu, pod obojí nebo pod jednou, a jak potom řešit hygienu… Třeba se k tomu někdy vrátím. Teď si dovolím na závěr citovat Tomáše Halíka, který promluvil – jako katolický teolog! – na Valném shromáždění Světového luterského svazu: "Křesťanství stojí před nutností překročit dosavadní mentální a institucionální, konfesionální, kulturní a sociální hranice, aby naplnilo své univerzální poslání. Musíme být více otevření a vnímaví vůči Božím výzvám, skrytým v bolestech a úzkostech, radostech a nadějích lidí, s nimiž sdílíme "oikumené", společný svět. Stanou se komunity víry součástí řešení obtíží, které před námi dnes stojí, anebo budou spíše součástí problémů?"