Svátost, která rozděluje

04.10.2023

Je společná večeře Páně vzdáleným cílem ekumenického hnutí, nebo pokrmem na cestu? Proč jí rozumíme každý jinak, i když vycházíme ze stejných biblických textů?

V posledních dnech jsme byli svědky zajímavé aktivity: na celém světě se konaly modlitby za dobrý průběh prvního zasedání synody o synodalitě, které bylo právě dnes zahájeno ve Vatikánu. Je to akce katolické církve, ale k těm modlitbám se přidávají i další křesťanské konfese. Mohli by si říct: katolíci ať si řeší svoje problémy, a my si budeme řešit zase ty naše. Ale myslím, že pomalu začínají všichni křesťané chápat, že má-li být naše poselství srozumitelné pro ostatní, tak ho musíme prožívat i nabízet společně. Kdybychom ještě dnes chtěli prosazovat nějakou specifickou "katolickou víru, katolickou kulturu", která se bude vymezovat vůči té pravoslavné nebo protestantské, tak by to vedlo jen k tomu, že naše poselství ztratí věrohodnost.

K té modlitební vigilii s papežem se nakonec přímo v Římě připojilo dvanáct představitelů nekatolických církví: pravoslavný patriarcha, anglikánský arcibiskup; generální sekretářka světové Luterské federace; zástupci starokatolíků, evangelikálů, metodistů nebo baptistů. Kromě toho se ale modlili mladí lidé z různých církví na 220 místech po celém světě. Bratr Matthew z Taizé, který je anglikán a letos v prosinci převezme vedoucí roli ve společenství, říká, že je to "způsob, jak je přímo zapojit do synodálního procesu, protože synodalita a ekumenismus jdou ruku v ruce, nelze je rozdělit". Už před dvěma lety, na zahájení synodního procesu promluvil bratr Alois, dosavadní představený ekumenické komunity v Taizé: "Skrze křest a Písmo svaté jsme bratři a sestry v Kristu. Jsme spojeni ve společenství, které je sice ještě nedokonalé, ale je skutečné navzdory tomu, že teologické otázky zůstávají nezodpovězeny."

Jedna z těch nezodpovězených otázek se týká eucharistie, večeře Páně. Nedávno jsme o tom diskutovali v ekumenickém společenství v Teplicích: proč jí rozumíme každý jinak, i když vycházíme ze stejných biblických textů? Proč mnohým z nás nedělá problém přistupovat k večeři Páně napříč církvemi, ale jiní v tom vidí nevěrnost pravdě a překračování zákonů?

Problém je, že každá církev má pro podávání i přijímání eucharistie jiné předpisy. Katolík smí přijímat u pravoslavných, ale ne u evangelíků. Evangelický pastor může nabídnout večeři Páně komukoliv, jenže ani pravoslavný ani katolický věřící ji od něj nesmí přijmout. Evangelík smí přijímat v kterékoliv církvi, ale katolický kněz mu nesmí svaté přijímání podat, pokud ví, že nevyznává katolické dogma o transsubstanciaci. Naopak mohl by podat Tělo a Krev Páně pravoslavnému, ale on je nesmí přijmout… Ještě se v tom pořád vyznáte?

Jistě, ten zmatek má své důvody: my katolíci věříme, že Ježíš je od okamžiku proměňování skutečně přítomen v chlebě i víně, že se proměňují v jeho tělo a krev. Proto ho nejen přijímáme, ale taky uchováváme ve svatostánku a uctíváme při adoracích. Luteráni vnímají Ježíšovu přítomnost pouze ve chvíli bohoslužby, po jejím skončení už je to zas obyčejný chléb a víno. A reformovaní protestanti vidí v chlebu a vínu symbol, připomínku toho, co Ježíš prožil spolu s učedníky. To už jsou tři odlišné pohledy, a přitom žádný z nich nelze jednoznačně dokázat ani vyvrátit z biblických textů.

Stále častěji se ovšem setkávám s lidmi, kteří tyto dogmatické rozdíly považují za zbytečnou zátěž, za spekulaci zatíženou historickými spory a mocenskými zájmy, a raději hledají, co nás i přes to všechno spojuje. A to je společná víra, že když se sejdeme a děláme to, co dělal Ježíš při poslední večeři, tak on je v té chvíli mezi námi skutečně přítomen, se svým božstvím i lidstvím, se svou nekonečnou láskou k nám, v níž se obětoval až k smrti na kříži; a zároveň je to živý, vzkříšený Kristus, který i nás přitahuje ke vzkříšení a k životu; k naplněnému životu tady na zemi, i věčnému životu s Bohem v nebi.

Když se sejdou křesťané z různých církví a shodují se na tomto základním pochopení, existuje ještě nějaký důvod k tomu, aby se z přijímání eucharistie navzájem vylučovali? Večeře Páně má přece věřící spojovat, ne rozdělovat. Papež František kdysi položil otázku, jestli je společná eucharistie cílem, k němuž budeme v rámci ekumény ještě dlouho putovat, nebo spíš pokrmem a posilou už na tu samotnou cestu.

Já bych se klonil k tomu druhému pohledu. Zvlášť když stále častěji vznikají konfesně smíšená manželství, nebo se společně účastníme bohoslužeb. A vždycky znovu řešíme, kdo smí a kdo nesmí přijmout eucharistii, nebo jestli je ta bohoslužba pro katolíky platná, nebo jak ji máme organizovat, aby se nikdo necítil špatně. Nakonec se nějak domluvíme, protože k sobě máme úctu a respektujeme odlišná pravidla svých církví; ale přece jenom – nešlo by to zjednodušit? Jak se asi na to naše handrkování dívá Pán Ježíš? Vždyť o něho jde na prvním místě!

Když jsem v létě cestoval po Anglii, tak jsem se náhodně zúčastnil anglikánské bohoslužby. Vypadá skoro stejně jako ta naše, ale přitom to není totéž. Protože papež Lev XIII. v roce 1896 rozhodl, že anglikáni nemají apoštolskou posloupnost – tedy biskupské svěcení v nepřetržité historické řadě až k apoštolům. Tudíž nemají platné kněžské svěcení ani ostatní svátosti (kromě křtu). Bylo mně z toho smutno: když si stejným obřadem a se stejnou vírou připomínáme Poslední večeři, tak k nám katolíkům Ježíš přijde, a k nim ne?

V diskusi na facebooku mně pak anglikánský kolega Petr Jan Vinš napsal, "že anglikáni si z toho, co si o platnosti jejich svěcení myslel nějaký Lev XIII., mnoho nedělají. To je totiž jeho problém a ne anglikánů, ti na svou apoštolskou posloupnost bez problému stále věří. A k tomu rozdělení eucharistií: Podle anglikánských kanonických předpisů jsou k přijímání zváni i římští katolíci. To, že nechtějí nebo nemohou, je opět pouze a jedině na jejich straně." Historik Martin Vaňáč k tomu dodává, že "existuje dost důvodů k přehodnocení jednoho nevhodného rozhodnutí z minulosti. Ale zřejmě schází odvaha..." A starokatolický biskup Pavel Stránský říká, že "dneska jsou nám tyto věci už k smíchu, ale furt se meleme mezi sebou, a přitom pozbýváme coby sůl země chuť a jsme pro dnešního člověka coby církev jen irelevantní kuriozita."

Kolem eucharistie se točí spousta dalších diskusí: jestli přijímat na ruku nebo do úst, ve frontě nebo v kruhu, pod obojí nebo pod jednou, a jak potom řešit hygienu… Třeba se k tomu někdy vrátím. Teď si dovolím na závěr citovat Tomáše Halíka, který promluvil – jako katolický teolog! – na Valném shromáždění Světového luterského svazu: "Křesťanství stojí před nutností překročit dosavadní mentální a institucionální, konfesionální, kulturní a sociální hranice, aby naplnilo své univerzální poslání. Musíme být více otevření a vnímaví vůči Božím výzvám, skrytým v bolestech a úzkostech, radostech a nadějích lidí, s nimiž sdílíme "oikumené", společný svět. Stanou se komunity víry součástí řešení obtíží, které před námi dnes stojí, anebo budou spíše součástí problémů?"

No, já bych byl moc rád, kdybychom byli součástí řešení. A věřím, že k tomu může přispět i ta synoda, která právě začíná za podpory mnoha dalších křesťanských církví.