Svazují neúnosná břemena... (31. neděle v mezidobí)

Možná jste si všimli protikladu mezi tím, jak Pavel popisuje svůj vztah k soluňské obci: "Počínali jsme si mezi vámi tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti"; a tím, jak Ježíš mluví o učitelích zákona: "svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem".

Někdy můžeme mít dojem, že tak jedná církev i dnes. Prosazuje přísné požadavky na sexuální morálku, a zároveň se její představitelé právě v této oblasti dopouštějí vážných zločinů. Kněží a biskupové předkládají náročná pravidla pro partnerský život, výchovu dětí nebo úkony zbožnosti, ale přitom oni sami velmi málo rozumí těžkostem rodinného života, které můžou být překážkou v plnění těch požadavků.

Papež František označuje to všechno jako klerikalismus, a sám prosazuje jiný postoj: vstřícnost, milosrdenství, něžnost – přesně to, o čem mluví apoštol Pavel. A svolal dokonce synodu, aby se církev ve svém jednání víc přiblížila Ježíšovým požadavkům.

Před týdnem skončilo její první zasedání. Vydalo obsáhlý závěrečný dokument, který navrhuje, čemu by se církev měla věnovat, co studovat a diskutovat v následujícím roce, aby se dobrala k zásadním rozhodnutím, případně i reformám. V anketě na Christnetu se 41% vyjádřilo, že synodu hodnotí s velkými nadějemi nebo opatrným optimismem, a stejných 41%, že to dopadne stejně jako s českým církevním sněmem – tedy fiaskem. Já jsem zastánce opatrného optimismu, a řeknu vám proč.

První důvod je v metodě duchovní konverzace: nechat mluvit druhé (moderátor zastavoval v řeči i kardinály, když nedodržovali pravidla), pozorně naslouchat, teprve potom reagovat. To je důležité i pro osobní vztahy – v manželství, ve výchově…, i pro pracovní, společenská a církevní jednání; mohlo by to proměnit i politickou scénu. A účastníci synody svědčí o tom, že je to skutečně proměňovalo – někteří "přicházeli jako led, a pomalu roztávali". "Byla to skutečná škola naslouchání a komunikace." Velký význam měla taky přítomnost žen, což v církevních grémiích není běžné.

Druhý důvod je v tématech: mluvilo se o všem, co hýbe současnou církví, tak otevřeně jako nikdy předtím. O zavádění demokratických prvků do církevního rozhodování, o větším zapojení žen, o decentralizaci světové i místní církve, o povinném zřizování pastoračních rad, o jasných kritériích a větší průhlednosti biskupských nominací, o vstřícnosti v přijímání eucharistie mezi církvemi, o (ne)srozumitelnosti liturgických textů, o výzvách a nebezpečích digitálního prostředí, o možnosti zrušení povinného celibátu nebo umožnění jáhenského svěcení žen, o genderových problémech a sexuální morálce atd. Uvidíme, kam se během roku dopracujeme, ale reformní směr je tímto zasedáním už jasně daný.

Pro praktický život navrhuji (jako jednu z mnoha věcí) zbavit se klerikalismu zdola. Ten se projevuje mnoha způsoby, často nenápadnými: "Občas si po mši ve skupince přátel povídáme a sedne si k nám kněz. Někdy úplně změní téma hovoru, kterým jsme se do té doby všichni dobře bavili. V horším případě začne svůj monolog. Proč chvíli nevydrží poslouchat, o čem se bavíme, a pak se jako ostatní přidat? Klerikalismus mi přijde v tom, že mu jdeme z cesty a rezignujeme na náš společný rozhovor."

Snad se jednou staneme církví, v níž si budou všichni rovni a budou se k sobě chovat s úctou a respektem. Ani nemusíme čekat, co rozhodne synoda.