Svoboda znamená odpovědnost

Křesťanství po staletí kladlo větší důraz na poslušnost než na odpovědnost. To je nebezpečné.

Když jsme před 35 lety cinkali klíči na našich náměstích, tak jsme se chtěli osvobodit od komunistického útlaku. Chtěli jsme volně jezdit do zahraničí, svobodně vyjadřovat své názory, vyznávat svou víru a nebát se, že nás kvůli tomu vyhodí z práce. To všechno dnes máme a považujeme to za samozřejmost. Svoboda má ale taky druhou stránku, na kterou jsme tenkrát tolik nemysleli: odpovědnost. Můžu říct nebo napsat cokoliv, nikdo to předem necenzuruje. Ale pokud svým projevem někoho urazím nebo nějak poškodím jeho práva, jeho čest a dobré jméno, tak musím nést důsledky, třeba i čelit trestnímu stíhání.

Často slyšíme to nostalgické vzpomínání na staré komunistické časy: tenkrát to bylo jednodušší – nemuseli jsme přemýšlet, koho volit, protože nebylo víc možností, všichni jsme volili komunistickou stranu. Nemuseli jsme přemýšlet o Bohu, protože nám ve škole řekli, že žádný Bůh není. Nemuseli jsme řešit, kam se vydáme na dovolenou, protože se dalo cestovat jen do pěti států. Ano, nemuseli jsme přemýšlet – a to mnoha lidem vyhovovalo, i když to znamenalo zásadní omezení jejich svobody.

Trochu se obávám, že dnes prožíváme něco podobného. Mnoha lidem se taky nechce přemýšlet – a proto volí populisty. Ano, bude líp. Ano, nějaký ten schopný a bohatý manažer, který umí nejvíc křičet, to všechno zařídí. Ano, budete mít bohatý důchod, a nepřemýšlejte, kde na to vezmeme peníze. Ano, nepustíme sem žádné cizince, a nepřemýšlejte, kam ti lidé, kteří utíkají před válkou a hladem, nakonec půjdou. Ano, chceme mír, a neřešte, že kvůli tomu Ukrajina vykrvácí. Bohužel, spousta lidí na taková hesla slyší, protože je to zbavuje povinnosti myslet vlastní hlavou. Stávají se nemyslícím, pasivním a poslušným stádem. Dobrovolně se vzdávají své svobody.

Důsledky takových voleb dopadnou negativně na všechny. Americký časopis The Atlantic píše, že za vlády Donalda Trumpa pravděpodobně dojde nejen k velké "politické represi a zastrašování, ale taky k obrovské korupci. Autokratičtí populisté na celém světě – v Maďarsku, Turecku, Venezuele – zničili instituce, které mají dohlížet na férovost a dodržování pravidel. Bez nich je snadnější odklonit peníze a vliv k vlastním přátelům a rodinám. To může čekat i Ameriku. Jakmile Trumpovi loajalisté převezmou regulační úřady, americké ovzduší bude špinavější, americké jídlo méně bezpečné. Americké úřady se promění, a na konci bude prosperita pro firmy spojené s Trumpem a více rizik pro spotřebitele, pracovníky, děti, pro nás všechny." Ano, to je Amerika, ale stejné nebezpečí hrozí u nás, pokud si příští rok zvolíme stejně autokratickou vládu.

Jak se k tomu všemu postavit jako křesťané? Vidím tady jeden velký problém: křesťanství kladlo po staletí mnohem větší důraz na poslušnost vůči autoritě, než na demokracii a spoluodpovědnost. Důsledkem je to, co říká náš známý odborník na mezinárodní vztahy a můj dobrý přítel Petr Kratochvil: "Členství v církvích statisticky koreluje s autoritářskými rysy osobnosti. Tam patří důraz na hodnoty jako je právo a pořádek, vyšší míra podřízenosti vůči autoritám, netolerance vůči odlišným skupinám, společenská konvenčnost a rigidita."

Ano, tohle není osobní názor Petra Kratochvila, to je výsledek výzkumů v mnoha státech. Trochu nám to vysvětluje, proč katolíci na Slovensku volili Fica, proč se v Polsku tak dlouho držela u moci vláda Práva a spravedlnosti nebo proč většina amerických křesťanů volila Trumpa. Ale je tento postoj skutečně v souladu s naší vírou? Tedy je právě autoritářské smýšlení a jednání výrazem křesťanských hodnot?

Bohužel, nedávné dějiny katolické církve jsou právě na takovém autoritářství postavené. Dogma o neomylnosti papeže, boj proti modernismu, trvání na dávno překonaných zásadách a zákonech, zdůrazňování nadřazenosti kléru nad laiky nebo mužů nad ženami – to všechno je v církvi přítomné i dnes. A mnoha lidem to vyhovuje, protože nemusí přemýšlet a brát na sebe odpovědnost. Není divu, že pak přenáší tento postoj i do politického rozhodování.

Úplně jinou perspektivu nám ale otvírá synodální proces. Duch svatý je v každém z nás, Boží dary, které v sobě všichni máme, můžou a mají přispívat celé církvi a celému lidstvu k pravdivějšímu pochopení Ježíšova poselství a k lepšímu uskutečňování lásky mezi lidmi i mezi národy. Nelze spoléhat na zázračná řešení, která by přinesl nějaký biskup nebo papež. Nelze očekávat odpověď na každou otázku od kněze: v mnoha věcech jsou přece laici vzdělanější a zkušenější!

Jenže tohle všechno se teprve začínáme učit. Přechod od autoritářské církve k církvi synodální bude dlouhý a bolestný, podobně jako je dlouhý a bolestný přechod od autoritářského komunismu ke skutečně odpovědné svobodě. Česká křesťanská akademie uspořádala nedávno konferenci o vztahu mezi synodalitou a demokracií. Někteří tam poukázali na to, že kořeny politického populismu a krize církve jsou podobné: je to selhání občanské společnosti, tedy aktivních hlasů zdola.

V politice je to patrné třeba na tom, že ty nejmocnější strany či hnutí mají jen velmi málo členů. Vstupují tam vlastně jen lidé, kteří to berou jako výtah k moci. Pak ovšem mizí zpětná vazba, což těm autoritářským vůdcům dokonale vyhovuje.

V církvi byly až donedávna ty hlasy zdola umlčovány autoritou shora: v roce 1968 papež Pavel VI. v encyklice Humanae vitae zakázal používání umělé antikoncepce, i když expertní komise, kterou sám zřídil, mu to nedoporučila. V roce 1994 Jan Pavel II. zakázal diskusi o svěcení žen, i když většina teologů pro to nenašla žádný důvod. Nebo český církevní sněm před dvaceti lety: můj táta byl jeho aktivním účastníkem, podílel se na tvorbě dokumentů, a po návratu z posledního zasedání jen smutně konstatoval: tak to bylo všechno k ničemu. Výsledky celé té naší dřiny biskupové smetli ze stolu… Je snad tohle cesta Ježíše Krista, který opakovaně varoval před arogancí zákoníků a farizeů? Teď máme díky papeži Františkovi vzácnou příležitost konečně se na tu Ježíšovu cestu vydat. Zapojovat se do diskuse, dávat najevo svůj názor, vytvářet církev zdola. Myslím, že je to nutné, protože jde o naši budoucnost.

Ten výzkum Petra Kratochvila totiž přináší i další zjištění, které je ještě víc alarmující: tam, kde nastoupí autoritářské vlády, tam se zvyšuje riziko rozdělení společnosti. Odborníci říkají, že společnost není rozdělená, ale rozdělovaná – rozdělovat společnost je politická strategie populistických aktérů. Jenže to může vést ke zhoršení životního prostředí, k sociálním nejistotám a nakonec až k ozbrojeným konfliktům a válkám. A jelikož lidé organizovaní v církvích častěji volí autoritáře, tak právě křesťané silně přispívají k tomu riziku konfliktů a válek. To je hodně smutná vizitka. Tak daleko jsme se vzdálili od Ježíše Krista, který přináší pokoj, lásku a smíření. Ale snad s tím ještě můžeme něco dělat.