Synoda: svědčit o víře (SM 5/2022)

Synoda o synodalitě otevřela mnoho témat, kterými žije naše církev, ale dosud se o nich příliš nemluvilo. Dotýkají se i nás salesiánů, našeho života a vztahů, naší výchovné a pastorační práce. V tomto a v dalších číslech magazínu o nich budeme přemýšlet.

Jedním z nejčastějších témat je evangelizace, misie, apoštolát. Může nás až překvapit, jak je touha po předávání víry živá. Není to tak, že bychom rezignovali: "Ať si každý věří, čemu chce, je to jeho věc, mně jako křesťanovi do toho nic není". Ne, cítíme, že víra dává našemu životu smysl, naději, sílu v nesnázích... a chceme se o toto bohatství s druhými dělit. "Ze zápisů je patrný na jedné straně velký zájem vést dialog se sekulární společností a také vydávat svědectví o víře, na druhé straně zklamání kvůli neúspěšnosti této snahy a bezradnost nad způsobem realizace." (Syntéza Litoměřice)

V salesiánských střediscích řešíme tento problém víc než třicet let. Už když jsme je po sametové revoluci zakládali, viděli jsme, že to nebude snadné. Většina dětí a mladých lidí, kteří je navštěvují, žije v nenáboženském prostředí a víru dosud zblízka nepoznala. Ve středisku se setkají s křesťany, vidí náboženské symboly, poznají život Dona Boska, zaslechnou větu z Bible nebo duchovní zkušenost... Ale opravdové konverze jsou spíš výjimkou než pravidlem.

Podobné je to v našich farnostech. Udržujeme tam bohoslužebný a svátostný provoz, na který jsou věřící zvyklí. Když ovšem zabloudí do kostela člověk, který třeba upřímně hledá víru, ale tomuto provozu nerozumí, tak zase rychle odejde.

To nás vede ke třem otázkám: Co lidé opravdu hledají? Co jim nabízíme? Jak jim to nabízíme?

Důležité je pořadí: možná chceme lidem něco dát, ale neptáme se jich, co potřebují. Nabízíme jim odpovědi na otázky, které si nekladou. Proto je nutné nejdříve naslouchat: konkrétnímu člověku (povídat si s mládeží ve středisku, zeptat se nově příchozího v kostele, nechat vypovídat kolegu, který je v krizi...) i znamením doby (strachu z budoucnosti, absurditě války, touze po klidu a zajištění...).

Naslouchání druhým nás přivede k novému promýšlení obsahu našeho poselství. V synodních diskusích se zdůrazňovalo, že nejde na prvním místě o doktrínu či morálku, ale o setkání s Bohem v Ježíši Kristu. Jiří Zajíc říká, že ten příběh "není dostatečně srozumitelný ani uvnitř katolické církve. Že Ježíš nás vykoupil svou smrtí na kříži, kam ho poslal jeho otec, je teologicky špatně, ale prakticky se to tak říká a lidé to tak chápou." Pak se ale nelze divit, že málokoho oslovíme. "A to je velká práce, která nás čeká: znovu promyslet, co je jádro křesťanského příběhu, a srozumitelným jazykem to zprostředkovat."

Nakonec otázka metody - jak předávat evangelium? Žít víru, svědčit svým životem; mluvit jazykem lidí, nepoužívat "nebeské nářečí", "církevštinu"; všímat si nově příchozích, nenásilně je oslovit, projevit vstřícnost; být církví "vycházející" (papež František), nezůstávat ve své bublině; vytvořit v církvi prostor i pro ty, kdo se plně neztotožní s jejím učením; vzdělávat se ve víře, abychom uměli argumentovat v diskusích; mít odvahu mluvit o své vlastní duchovní cestě, včetně chyb a selhání; nebát se využívat moderní komunikační technologie; důvěřovat v Boží vedení, modlit se, prosit o světlo Ducha svatého a o dar víry pro sebe i pro druhé.

Mnoho otázek, mnoho výzev a málo hotových řešení... Ano, ale právě to je cesta, na kterou nás zve dnes papež František, a před mnoha lety se na ni vydal Don Bosko. On to řešení pro svou dobu našel. Nebojme se hledat ho i my pro současnost.