Synodální metoda dialogu (SM 6/2022)

16.02.2023

Často se setkáváme s tvrzením, že v synodálním procesu nejde ani tak o výsledky, jako o ten proces samotný: církev se učí novému způsobu vnitřní komunikace. Jak tomu konkrétně rozumět? V čem je ten nový způsob odlišný od komunikace, na kterou jsme byli doposud zvyklí?

Na to je jednoduchá odpověď: zatímco dosud bylo převažujícím způsobem komunikace sdělování informací a instrukcí shora dolů, tedy od kněží a biskupů k laikům, teď má jít o vzájemné naslouchání a společné hledání řešení.

Podle návodu, který už na začátku synodálního procesu zveřejnila pražská arcidiecéze, by mělo každé diskusní setkání obsahovat několik prvků: naslouchání Bohu (prosba o vedení Duchem svatým doplněná biblickým textem), svobodné vyjádření účastníků k danému tématu (ostatní poslouchají, nepřerušují, nediskutují), v dalším kole reakce účastníků na to, co slyšeli od druhých (v čem vnímám hlas Ducha svatého, výzvy pro mě a pro církev), nakonec pokus o formulaci závěru, na kterém se shodnou všichni nebo aspoň výrazná většina. Mezi jednotlivými částmi je vhodné zařadit několik minut ticha k osobní reflexi a modlitbě.

Biskup Tomáš Holub k tomu napsal: "Osobně vnímám předložený a Svatým stolcem docela naléhavě požadovaný metodický rozměr synodálního procesu jako objevný a důležitý pro život celé církve. Velkou roli v mém pohledu na něj sehrává to, že jsem si doporučenou metodu vícekrát prakticky vyzkoušel na vlastní kůži. Předložená kombinace vyjádření všech zúčastněných v časově jasně vymezeném a pro každého spravedlivě nabídnutém prostoru ve spojení s tichou společnou modlitbou i s výzvou konkrétně reagovat na vyjádření druhých se mi jeví jako jednoduchá, a přitom téměř geniální. Následná výzva k opětovné tiché modlitbě, po níž je teprve možno formulovat podněty a závěry, jen podtrhuje, že se předkládá způsob rozlišování, v němž jde skutečně o naslouchání jak Božímu Duchu, tak i jeden druhému."

V dosavadním synodálním procesu jsme si tuto metodu vyzkoušeli, a snad jsme se pro ni i zachutili, podobně jako biskup Holub. Papeži Františkovi však jde o víc: právě tímto způsobem by měla různá církevní grémia - od farních rad přes biskupské konference až k vatikánským dikasteriím - dospívat k rozhodnutím, která pak budou mít vliv na velké množství věřících. Klíčovým prvkem je přitom rovnost všech zúčastněných: osoba s formální autoritou má v diskusi stejný hlas jako kdokoli jiný. Až ve chvíli rozhodování na sebe přijímá příslušnou odpovědnost.

Papež František sebekriticky přiznává, že ve svém prvním období ve vedoucích pozicích jezuitského řádu rozhodoval často rychle a k podřízeným byl přísný. Při svém dvouletém pobytu v samotě však poznal nebezpečí tohoto způsobu rozhodování a začal klást mnohem větší důraz na naslouchání lidem i Bohu. Tehdy také pochopil, že "čas je důležitější než prostor": spíše než ovládnout prostor (udělat rozhodnutí a vyžadovat jeho plnění) je třeba spustit proces dialogu a vzájemného naslouchání. Ten může trvat dlouho, ale povede ke zralejším rozhodnutím, která budou přijatelná pro více lidí.

Mladí lidé takovou spoluúčast na rozhodování často spontánně vyžadují. Jsem rád, že v našem salesiánském prostředí se na mnoha místech už dlouho tímto způsobem pracuje. Synoda je výzvou, abychom v tom pokračovali a nenechali se znechutit občasnými neúspěchy. A abychom v tom snad objevili i ten krásný rozměr církve, na který upozorňuje papež František: "Když si uvědomíme, že se účastníme společenství, které nás předchází a zahrnuje, můžeme znovu objevit symfonickou církev, ve které je každý schopen zpívat svým vlastním hlasem a zároveň přijímat hlasy druhých jako dar, a tak projevovat harmonii, kterou vytváří Duch svatý."