Tvořit dějiny

Bůh nás neustále překvapuje. Do každé situace přináší nová řešení. Vyvede nás i ze současných krizí. Ale potřebuje naši spolupráci.

Maria musela být hodně překvapená, když jí anděl zvěstoval, že bude matkou Mesiáše. Ale záleželo taky na ní - pokud by ho považovala jen za nějaký přelud a nebavila se s ním, kdo ví, jak by to dopadlo. A když Ježíš vyrostl a stal se potulným kazatelem, tak zase šokoval své posluchače: kázal o lásce a odpuštění, a ne o zákonech a trestech; uzdravoval nemocné, chudým rozmnožoval jídlo; všem dával naději, nejen na lepší život na zemi, ale i na věčný život v nebi. Ovšem i na to by se rychle zapomnělo, kdyby neměl učedníky, kteří to roznesli do celého světa.

Ano, Bůh často jedná nečekaně, překvapivě. Ale aby se to ujalo, potřebuje lidi, kteří s ním spolupracují. Dnes už nevidíme Ježíše jako člověka mezi námi. Přesto věříme, že je stále hlavou církve a že vládne dějinám. A že má řešení pro naše problémy. Možná docela nečekané. Tak že by nakonec ta naše doba nebyla tak zlá? Že by Bůh měl v zásobě i nějaká dobrá řešení? A pokud ano, můžeme je objevit? A můžeme na nich i nějak spolupracovat? Připomeňme si ty krize, které prožíváme:

Trpí naše planeta: vyčerpáváme její zdroje, znečišťujeme ji svými odpady, likvidujeme celé druhy zvířat a rostlin, zahříváme ovzduší... Přitom víme, co je třeba udělat, aby se ten destruktivní proces zastavil. Ale nejsme schopni se dohodnout, že to skutečně uděláme. Promění Bůh naše srdce, abychom se k tomu odhodlali?

Naše církev prožívá krizi: nejnověji se nás asi bolestně dotkl případ Marka Rupnika ve spojitosti s kardinálem Špidlíkem. Papež František se to snaží řešit synodálním procesem. Necháme se v něm vést Božím Duchem? Jaká bude církev po této synodě? Bude otevřenější, vstřícnější, bude přinášet naději? Nebo se naopak ještě víc uzavře do svých obsesí a procedur, do svých hříchů, které se jí tak dlouho dařilo tajit před celým světem?

Naše rodiny jsou v krizi: mnoho manželství se rozpadá, mnoho dětí se nemůže narodit, stejnopohlavní páry se domáhají manželských a rodičovských práv... Znamená to konec rodiny, konec křesťanství? Nebo v tom najdeme i takové hodnoty, které můžeme rozvíjet, jako je láska, rovnost muže a ženy, úcta k lidské důstojnosti?

V krizi je také politický systém, demokracie na celém světě. Stále častěji si volíme populistické autoritáře. Kdo bude naším příštím prezidentem? Bude to konečně slušný člověk, demokrat, hodnotově a eticky ukotvený? Nebo další pomstychtivý autoritář?

A nakonec - prožíváme válku: statisíce lidí zbytečně umírají, miliony zbytečně trpí, křehký mír celého lidstva se nebezpečně rozkolísal. Ten mír, který nastane, až tato válka skončí, bude jiný než mír před válkou. Bude postaven na respektu k právům jednotlivců i národů, nebo na dohodě velmocí mezi sebou?

Jistě, to je víc otázek než odpovědí. Ale myslím, že tak nějak cítíme, k jakým řešením by to mělo směřovat. Není to snadné, ty problémy nejsou černobílé. Ale máme k dispozici Boží slovo, můžeme kriticky reflektovat historickou zkušenost i znamení našeho času; vnímáme bolesti trpících i nářek celé planety; vedeme dialog s těmi, kdo si kladou podobné otázky jako my; a modlíme se, prosíme Duch svatého o světlo. Pokud toto všechno děláme, tak bychom mohli tušit, kam asi nás Bůh vede. Nemuselo by pro nás být to jeho řešení až tak překvapivé. A pak bychom s ním snad mohli i spolupracovat.

Jsem rád, že většina z vás, kteří posloucháte tyhle komentáře, se o to snaží. Potvrdili jste mně to při různých setkáních teď v adventní době: všude jsem viděl velký zájem o synodální proces, o reformu církve. Ale i snahu o odpovědné jednání v politice, v ochraně přírody, v péči o rodinu a v dalších důležitých věcech.

Ve Staré Roli jsem potkal kněze, který už mnoho let motivuje své farníky ke kritickému přemýšlení. V Českých Budějovicích, v Plzni, ale i jinde potkávám laiky, muže i ženy, kteří mě zahanbují nejen svou pastorační zkušeností, ale i teologickou odborností. Na Jaboku se mluvím s mladými lidmi, kteří si silně uvědomují svou odpovědnost vůči zemi, ale i vůči starším generacím nebo vůči lidem sociálně vyloučeným. Znám spoustu laických pracovníků a pracovnic salesiánských středisek, charit a diakonií, církevních škol, ale taky hodně kněží, řeholníků a řádových sester, kteří bez velké reklamy nasazují své síly ve službě těm, kdo to potřebují. Ano, vy všichni už dlouho vytváříte otevřenou, synodální církev, nečekáte, až vás k tomu vyzve papež: nebojíte se otvírat témata, která mnozí považují za uzavřená; jste vstřícní k Romům, muslimům, Ukrajincům, gayům i lesbám; přijímáte a doprovázíte manžele v jejich krizích, rozvodech i nových svazcích; pomáháte lidem odkrývat jejich duchovní zdroje, aniž byste jim vnucovali křesťanská dogmata. Vám všem bych chtěl vyjádřit své poděkování a podporu. Hlavně se nenechte znechutit!

O to mně jde i v těchto komentářích. Jsem vděčný za váš zájem. Vaše lajky i pozitivní reakce mě motivují, abych vám nabízel k diskusi další otázky a témata. A kritické reakce mně zase pomáhají znovu ty věci promýšlet a dívat se na ně z jiných perspektiv.