Tvůrci pokoje

Mnozí lidé se cítí zraněni a nepřijati církví. Může se i pro ně stát církev domovem?

Lucemburský kardinál Hollerich vyprávěl na synodě příběh rodiny, která se přestěhovala z Afriky do jakési evropské země: "Hledali farnost, kde by mohli žít svou víru. Tam, kam přišli, lidé sice chodili na mši, ale neprožívali žádné hlubší společenství. Na nově příchozí se dívali svrchu, protože měli jiné zvyklosti. Hledali proto jinde, a nakonec byli přijati ve sboru metodistické církve. Tam se cítili vítáni jako bratři a sestry, jako rovnocenné lidské bytosti." Hollerich dodává: "Když jsem slyšel toto svědectví, vybavila se mi moje země a moje církev. Asi by to tam dopadlo podobně, jen s tím rozdílem, že u nás nemáme metodistickou církev, která by je přijala."

Mně to připomnělo jiný příběh: na jaře jsem pozval k veřejné diskusi u nás v Teplicích dva muže, kteří spolu dlouho žijí jako partneři. Jeden z nich je katolík, druhý evangelík. Když hledali, ve které církvi by našli společný domov, tak zjistili, že katolické společenství by je sice přijalo jako gaye, ale už ne jako stejnopohlavní pár. Pokud by se kdokoli z nich chtěl aktivně zapojit třeba v liturgii nebo v apoštolátu, tak by mu to církev nedovolila. Není tedy divu, že nakonec zakotvili u evangelíků.

A ještě do třetice: ve věznici jsem kdysi pracoval s mužem, který konvertoval k víře a chtěl se nechat pokřtít. Když ho propouštěli, dal jsem mu kontakt na faráře, on se u něj přihlásil, ale příprava na křest se nedařila. S knězem si moc si nerozuměl, ve farnosti se necítil dobře. Neznal církevní zvyklosti, spoustu věcí nechápal. Někteří věděli, že byl ve vězení, a proto k němu neměli důvěru. Nakonec to šlo do ztracena… Až za pár let se ten bývalý vězeň odhodlal k novému pokusu, ale tentokrát v jiné církvi. Farář mu byl sympatický, a tak se zapojil do společenství, přijal křest a dodnes se v té církvi angažuje a cítí se tam dobře.

Nerad bych, aby to vyznělo tak, že všude jinde je líp než u katolíků. Znám lidi, kteří naopak přešli od evangelíků ke katolíkům. A znám taky církve, které jsou mnohem přísnější než my. Nakonec vždycky je to o lidech – k někomu farář cítí sympatie, jinému moc nedůvěřuje. Jedna farnost je vstřícná, jiná je uzavřená. Jednomu konvertitovi vyhovuje svobodný přístup, jiný hledá spíš direktivní vedení. Musím ale přiznat, že lidé, kteří jsou odlišní, kteří nezapadají do našich škatulek, jen málokdy najdou přijetí v katolické církvi. Jejich odlišnost nás totiž nutí k otevřenosti, vnímavosti, pochopení. Tedy i ke změně některých našich názorů nebo zvyklostí. A to je těžké. To my katolíci moc neumíme, a církev nám v tom nepomáhá.

A pak taky ta naše uzavřenost, která vychází z tradice masové církve: když jsou na mši stovky lidí, tak si to tam každý nějak prožije a s nikým se nemusí bavit. Pokud se tam objeví někdo nový, tak si ho nikdo nevšimne. Letos v létě při pikniku na farní zahradě jsem si všiml mladšího člověka, který byl na mši a teď tam rozpačitě postával docela sám. Tak jsem ho oslovil a on mi řekl, že hledá Boha, chtěl by se nechat pokřtít, ale že neví, jak na to. Pak už jsme se domluvili, ale zpětně mě zamrzelo, že tam musel stát dlouhé minuty, koukat se na ty lidi, kteří se evidentně dobře bavili, a čekat až si ho někdo všimne. V tomhle mají evangelíci, jako menšinová církev, jinou tradici: farář se s každým zdraví u vchodu, lidé se navzájem znají, když přijde někdo nový, tak ho hned osloví.

V našem národním synodním shrnutí jsme tyto problémy popsali takto: "Všechny diecézní syntézy se zabývaly skupinami, které se z různých důvodů mohou cítit na okraji církevního společenství. Mezi nimi byly jmenovány různé menšiny (nejčastěji LGBTQ) a lidé církevně sezdaní, kteří se rozvedli a uzavřeli nový sňatek, ale také rodiny s malými dětmi, ženy, děti a mládež, senioři, nemocní, singles, nově příchozí, bezdomovci, mladí lidé žijící spolu bez církevního sňatku a další, kteří "zklamali", lidé slabí, "nezapadající do škatulek", introverti, ti, kteří nesouzní s postojem církve a mnozí další. Navíc i kněží samotní mohou být vnímáni jako ti, kdo jsou svým způsobem na okraji, zejména pokud farníci silněji vnímají nějaké jejich chyby. Důsledkem jsou pak odchody z církve: Když se člověk cítí vyloučený, a přitom v sekulární společnosti přijímaný, zůstane raději tam venku."

Přípravný dokument synody na to reagoval velmi konkrétní otázkou: "Jak můžeme vytvořit prostor, kde by se ti, kdo se cítí církví zraněni a společenstvím nepřijati, mohli cítit uznáni, přijati, kde by se mohli svobodně ptát a nebyli by odsuzováni?"

Těch důvodů, proč se lidé necítí dobře ve své farnosti, může být spousta. Kromě těch, které už jsem citoval, třeba chtějí, aby ta farnost žila, ale ostatním vyhovuje pasivita. Nebo se tam prosazuje jeden duchovní či pastorační směr, který ale nemusí vyhovovat všem. Nebo je tam farář, který nemá rád lidi, nebo v kázáních šíří nepřijatelné názory. A tak někteří farníci začnou jezdit jinam, kde se prostě cítí líp. Myslím, že to není špatné řešení – proč by si nemohl každý vybrat společenství, které mu vyhovuje? Ono to pak vytváří v církvi jakési konkurenční prostředí, což je podle mě potřebné a zdravé – když je někde opravdu neschopný farář nebo patologické vztahy, tak se ten kostel prostě vyprázdní. Jen mě mrzí, že někteří ani nehledají a z církve úplně odejdou. Jistě, je to jejich volba. Ale myslím, že je to škoda, při dnešní mobilitě by mohl snad každý najít farnost, kde se bude cítit doma.

Kdysi mně vyprávěl jeden mladý řeholník, že po pár měsících noviciátu řešili, jak zapojit do života společenství svého novicmistra. Ano, ten, který měl dávat tomu společenství život a směr, právě ten byl ve skutečnosti nejvíc mimo. Měl sice formální autoritu, ale chyběl mu přirozený, lidský vztah. A navíc, vytváření komunit je dnes specifická dovednost, která má své zákonitosti, dá se naučit v rámci výcviku, studuje se na vysokých školách. Jenže se obávám, že student teologie nic takového nezažije. A tak se dodnes setkáváme s tím, že pan farář si žije ve svém světě a život farnosti se odehrává někde mimo něj.

Tak na závěr něco pozitivního: synoda se blíží do finále a poslední zprávy mluví o tom, že – slovy peruánského kardinála Barreta – "církev se uprostřed těžkostí, které prožívá, dává do pohybu, do pohybu, aby sloužila jen Kristu a lidstvu". Ten pohyb spočívá třeba v tom, že se už vážně a bez zábran mluví o jáhenském svěcení žen, o kněžském svěcení ženatých mužů nebo o zavedení synodálního způsobu rozhodování do organizačních struktur církve.