Učíme moudrosti, ale jen ty nejpokročilejší.

Mezi věřícími vidíme často vzájemné nepochopení: jeden považuje za svaté to, co vyšlo v církevním dokumentu, druhý klade větší důraz na své svědomí. Jeden chápe Bibli doslova, druhý hledá vědecké výklady, které doslovné chápání zpochybňují. A docházejí k protichůdným závěrům. Jak to vysvětlit?

Jako všechno v lidském životě, i náboženské myšlení a cítění podléhá vývoji. Pavel: "Učíme moudrosti, ale jen ty nejpokročilejší". Asi před čtyřiceti lety rozdělil psycholog James Fowler v knize Stupně víry náboženský vývoj člověka do šesti stádií. Jeho pojetí pak popularizoval a zjednodušil Scott Peck v knize Nevyšlapanou cestou. Tato teorie je dnes běžně přijímána jako součást vývojové psychologie, ale jen pomalu se prosazuje v teologii a v myšlení církve. V čem spočívá?

První stádium se týká malých dětí, víra je magická, nelogická, s pohádkovými představami. V další fázi člověk doslovně chápe mýty a náboženská vyprávění. Bůh je Bohem trestů a odměn: kdo poslouchá jeho zákony, je odměňován, kdo je nedodržuje, je trestán. Tato víra je typická pro raný školní věk, ale někteří ji takto prožívají i v dospělosti. Pro lidi, kteří náboženskou výchovu nezískali, sem vkládá Scott Peck chaotické (až antisociální) stadium: jde o lidi bez zásad, bez spirituality, kteří jen předstírají dobré vztahy, manipulují a využívají druhé. I v tomto stádiu mohou zůstat až do dospělosti. Často zastávají významná vedoucí místa, někdy se ocitají v rozporu se zákonem. S nimi se konfrontuje Pavel, když říká, že Boží moudrost "není moudrost tohoto světa, ani moudrost těch, kdo tento svět ovládají".

Ve třetím stádiu člověk oceňuje to, co je považováno za správné v jeho náboženském okruhu, víc než to, co mu říká vlastní rozum. V praxi to znamená závislost na instituci – církvi. Přimknutí k řádu danému formální autoritou vymaňuje tyto lidi z chaosu. Odvěkým pokušením církví a jejich představitelů je snaha udržovat své věřící v tomto stádiu, protože tak nad nimi mohou nejlépe uplatňovat svou moc. Může to být zvlášť nebezpečné – všechny náboženské války vycházejí z podobných motivací. I Ježíše nechali ukřižovat věřící Židé, dnes bychom řekli náboženství fanatici, tedy ti, kteří byli ve stádiu závislosti na instituci. O nich Pavel říká: kdyby něco věděli o pravé moudrosti, "nikdy by Pána slávy neukřižovali".

V dalším stádiu se víra začíná odpoutávat od autorit: člověk se konfrontuje s autoritou rodičů, učitelů a kněží a spoléhá na vlastní pochopení světa. Často zpochybňuje dosud přijímaná dogmata a dochází buď k jejich hlubšímu pochopení, nebo úplnému odmítnutí. Nechápe víru jako přijetí zavedeného pořádku, ale jako stálé tázání a hledání.

V páté fázi dochází k syntéze všeho předchozího, tedy učení autorit, vlivu společenství a vlastních životních zkušeností, znalostí a svědomí. Člověk se učí přijímat i protiklady a paradoxy víry: třeba to, že na jedné straně potřebuje rituály a svátosti, a na druhé straně Bůh může působit i zcela nezávisle na nich. Nebo že církev může mít oprávněně určité morální požadavky, které však on sám ve své konkrétní životní situaci nemůže přijmout. Ve svých vztazích k lidem i k Bohu už člověk není veden primárně poslušností, ale vlastní odpovědností. Myslím, že na tuto fázi se vztahují slova Pavlova: "Moudrost, které učíme, je od Boha, plná tajemství a skrytá. Nikdo z těch, kdo vládnou tímto světem, neměl o ní tušení."

K poslednímu stádiu dozraje jen velmi málo lidí: člověk je v takovém vnitřním propojení a souladu s Bohem, že je schopen a ochoten udělat pro dobro lidí a světa totéž, co sám Bůh – třeba až k obětování vlastního života.