Utopie nebo šance?

Synodní proces probouzí velká očekávání: reakce na znamení doby, věrnost Duchu svatému, překonání klerikalismu, rovnoprávnost žen, srozumitelnost církve, křesťanská dospělost...

Možná znáte jméno Paula Michaela Zulehnera, vídeňského teologa a sociologa, který krátce po sametové revoluci inicioval velký výzkum religiozity v postkomunistických zemích. Později založil Sdružení pastorálních teologů střední a východní Evropy a každý rok až do začátku pandemie svolával jeho sympozium. Několikrát jsem se ho zúčastnil a bylo to vždycky velmi přátelské a inspirativní setkání.

Když se začalo mluvit o tom, že bude svolána synoda o synodalitě, profesor Zulehner v tom vycítil velkou naději na reformu církve, po které sám dlouhodobě volá. A jak to má ve zvyku, šel hned od slov k činům. Už na podzim roku 2020 spolu s dalšími evropskými teology inicioval celosvětový průzkum názorů na to, co lidé od této synody očekávají. Dotazník se šířil po internetu a odpovědělo na něj přes 11 tisíc lidí; většinou z Evropy, včetně 90 Čechů; ale ozvali se i respondenti z ostatních světadílů. Výsledky shrnuje Zulehner v té knížce Epochální šance k reformě, o které jsem vás už minule informoval.

Když jsem se do ní začetl, tak mě příjemně překvapilo, že nejsem zdaleka sám se svými fantaziemi o lepším fungování církve. Podobně přemýšlí spousta dalších křesťanů.

Tak třeba jeden respondent píše, že musíme "udělat obrovský skok k větší důvěře v působení Duch svatého v naší církvi. My všichni jsme pokřtění, a tím povolaní jako králové, kněží a proroci, a tedy také povolaní aktivně spolupůsobit a spolurozhodovat v životě církve. Synoda proto musí být vedena mnohem víc Duchem svatým než tradicí a mocí. Jen tak se může podařit, že se rozhodování o církvi a v církvi posune od vládnoucího monarchického principu k účasti všech jejích členů, tedy k synodálnímu principu." A další respondent říká, že "každý jednotlivý křesťan má odpovědnost za budoucnost církve. Nositelé úřadu netvoří církev sami, ani nejsou lepší než ostatní křesťané. Musíme zavrhnout představu o kněžích jako nějaké elitě." Nebo v zápisu jedné z našich synodních skupin: "Pokud se v místní církvi vyskytují laici i kněží, musí tam být oboustranně rovnost - laik může cokoli, kromě udílení svátostí."

Něco podobného řekl kdysi, trochu s nadsázkou, Marek Vácha: "Kněze potřebujete jako, řekněme, elektrikáře. Někoho, kdo má papír na to, aby vám udělil svátost. Ale jestli se vám nelíbilo v neděli kázání? Na internetu si můžete najít pět šest skvělých kázání ve světových jazycích. Dneska v kostelních lavicích sedí řada katolíků, kteří se vyznají v teologii lépe než farář. A ve zpovědnici to, co kněz řekne, může být inspirující, užitečný pohled z druhé strany. Anebo taky ne. Může to být úplná hloupost. A pokud by to člověk bral jako slovo Boží, tak to může napáchat i hodně škody."

Ano, myslím, že tohle je realita, se kterou se mnozí setkáváme. Je to podobné jako v politice: jsou zodpovědní politici a jsou jiní, kterým jde jen o vlastní moc a peníze. Proto máme systém kontroly moci: nezávislé soudy, demokratické volby, kritická média... Tohle všechno v církvi neexistuje, proto není divu, že se ta moc často zneužívá. A přitom to takhle není stanovené ani v Bibli ani v nějakém dogmatu. Prvotní církev běžně rozhodovala tak, že se braly v úvahu názory celého společenství, nejen hierarchie. Ta tenkrát vlastně v dnešním smyslu ani neexistovala. To, co my považujeme za samozřejmé, tedy že všechny rozhodovací pravomoci mají jen kněží, biskupové a hlavně papež, to je výsledek až pozdního středověku a reforem z 19. století, kdy se církev snažila za každou cenu upevnit svou moc ze strachu před probíhající sekularizací. Snaha o návrat k synodalitě tedy není nic jiného, než snaha vrátit trochu vykolejenou církev do jejích původních kolejí.

Některé nástroje k tomu máme k dispozici už teď: třeba pastorační nebo ekonomické rady. Jen by bylo potřeba, aby jejich rozhodnutí bylo pro faráře či pro biskupa závazné. Nebo aby hlasovací právo na synodách, sněmech a koncilech neměli jen biskupové, ale všichni účastníci. Pak už by to nebyly biskupské synody, ale církevní synody, tak jako kdysi. Jenže k tomu je potřeba změnit církevní právo. Jak dodává profesor Zulehner: "Proti strukturám nepomůžou žádné duchovní apely, ale jedině právně závazné reformy." Zajímavé je, že mnohem víc synodality si dodnes zachovaly řeholní řády: tam se běžně konají volby provinciálů, opatů či abatyší, na kapitulách hlasují všichni účastníci a nedělá se rozdíl mezi knězem a laikem.

Důvodem k takové změně je i souvislost mezi participací a identifikací, známá z managementu: čím větší mám podíl na rozhodování určité instituce, tím více jsem pak s rozhodnutím identifikován, a tedy také motivován k jeho realizaci. To přece zažíváte běžně na svých pracovištích: když se můžu s šéfem dohadovat o své práci a on mě bere vážně, tak mě ta práce baví. Když musím pracovat jako úředník, který ani nechápe, k čemu ty jeho tabulky slouží, tak mě to nebaví. Proč tolik křesťanů necítí závaznost různých církevních nařízení - od zákazu antikoncepce nebo sexuálního života před svatbou, až po povinnou účast na nedělní mši? Protože ta rozhodnutí udělal kdysi kdosi ve Vatikánu, a oni neměli - a nemají - žádnou možnost se k tomu vyjádřit.

Často se taky ptáme, proč je naše církev tak málo srozumitelná současným lidem. Když učím na Jaboku praktickou eklesiologii, tedy nauku o současné církvi, tak se setkávám u mnoha studentů s nechápavými otázkami: Proč ta vaše církev diskriminuje ženy? Proč odmítá homosexuály? Proč je proces jmenování arcibiskupa utajený? Proč se lidé bojí ohlásit, že je sexuálně napadl kněz? Proč farnost nemůže odvolat neschopného faráře? Proč se manželé nemůžou rozvést? Snažím se argumentovat křesťanskou morálkou, ale ta na většinu těch otázek nestačí. Tak vytahuju historii: prostě to tak kdysi církev z dobrých důvodů stanovila, a dodnes nezměnila názor... A proč nezměnila názor? Přiznám se, že už mě to po těch dvaceti letech unavuje. Stále stejně, stále kolem dokola. Katolická církev je prostě většině současných lidí nesrozumitelná. A přitom by to tak nemuselo být, kdyby se v ní reálně uplatnil princip synodality. Protože pak by farnost měla nástroje k tomu, aby se zbavila neschopného faráře, diecéze by si transparentně volila svého biskupa, ženy by se rovnoprávně účastnily rozhodování, kněz by nebyl nedotknutelný, o zásadách sexuální morálky by nerozhodovali lidé, kteří se sexuálního života zřekli.

Jistě, k tomu všemu vede dlouhá cesta a synodní proces je jen prvním krokem. Tak teď můžeme přemýšlet a diskutovat, jak na to.