"V oplatce jsi všecek tajně"

Kázání ze Zeleného čtvrtku 2018, kdy probíhala v Praze na Strahově zajímavá výstava o eucharistii.

Ve strahovském klášteře proběhla výstava s názvem "V oplatce jsi všecek tajně". Ukazuje, jak podstatnou součástí naší kultury byla eucharistie od jejího počátku až dodnes. Najdeme tam třeba verše z tzv. Kunhutiny modlitby, české veršované skladby z doby kolem r. 1300, kterou napsala abatyše Kunhuta, dcera Přemysla Otakara II. Eucharistie je natolik neproniknutelná rozumem, že o ní ani dnes nemůžeme říct o moc víc, než co bylo napsáno před 800 lety:

V chlebnéj tváři ty sě skrýváš, božskú světlost tu pokrýváš, cěle v oplatcě přěbýváš, cěle na nebi počíváš.

Ani na nebi jsi věčí, ani v oplatcě jsi menší, ani na nebi světlejší, ani v oplatcě temnější.

Na nebi jsi veštek zjěvně, v oplatcě jsi veštek tajně, jakož na nebi jsi slavně, takož v oplatcě jsi divně.

Současná katolická liturgie zdůrazňuje vztahový rozměr eucharistie: nazývá ji communio – společenství. Společenství božského a lidského, Boha a člověka. Ale také společenství Boha samotného – tří osob božské Trojice, a lidí mezi sebou. Také v eucharistické "oplatce" se setkávají duchovní, posvátná realita (Bůh sám) s realitou věcnou, tělesnou (potrava). V "oplatce" jsou tak zahrnuty obě složky lidských potřeb – duchovní i tělesné.

Eucharistie by měla lidi spojovat, skrze Boha. Proto se na ni připravujeme pozdravením pokoje: chceme-li společně přijmout Tělo Kristovo, nemělo by být mezi námi nepřátelství. Bohužel často je spíše znakem rozdělení, často mezi katolíky a evangelíky. Nebo mezi hříšníky a svatými – když se chápe jako odměna za dobrý život a ne jako lék pro nemocné.

V přístupu ke sv. přijímání bychom si měli zachovat velkou svobodu. Jsou situace, kdy nám to církev z nějakých důvodů zakazuje; ale i tam se dá najít řešení, papež František je v této věci velmi vstřícný. Většinou však jde o naše rozhodnutí. Mnozí nepřijímají proto, že mají pocit vyprahlosti, hříšnosti, obavy, že si tak velký dar nezaslouží. Ale právě v té chvíli ho nejvíc potřebují! Když půjdete žízniví po vyprahlé poušti a uvidíte pramen, tak si přece neřeknete: teď si vodu nezasloužím. A když Bůh nabízí vodu života, proč ji odmítat?

To nejpodstatnější, co nám nabízí eucharistie, je identifikace s Kristem. Když se s ním přímo fyzicky propojím, on mě začne proměňovat. Budu stále víc rozumět Bohu – ne racionálně, ale na rovině intuice. Už se nebudu ptát: proč Bůh řídí ten svět tak špatně, proč dopouští zlo… budu vědět, že to všechno má v Boží perspektivě nějaký smysl. A budu konat Boží skutky: když se ztotožním skrze eucharistii s Kristem, budu zcela spontánně konat dobro, pomáhat bližním, proměňovat svět k lepšímu. A nebude mě trápit, že to lidé neocení, že ta práce nemá měřitelný výsledek. Toto vnitřní, duchovní, spojení s Bohem, jdoucí mimo rozum, se nazývá mystika. A Karl Rahner kdysi řekl: "Křesťan zítřka bude buď mystik, nebo vůbec nebude."