Více je třeba poslouchat Boha než lidi

"Více je třeba poslouchat Boha než lidi." (Sk 5,29) Tato zásada se často připomíná v souvislosti s morálními principy, které církev prosazuje navzdory názoru většinové společnosti. Je však náročné interpretovat ji v kontextu současného dění odpovědně a nezkresleně. Tedy ptát se, co si skutečně přeje Bůh, v čem je zapotřebí ho poslouchat, a co jsou naopak naše lidská přání, která jsme možná svévolně povýšili na vůli Boží.

Takových najdeme v současném křesťanském prostoru velké množství: "Kdo se nechá očkovat proti covidu, nevěří v Boží ochranu. Homosexualita je nemoc, kdo věří v Boha, ten se z ní vyléčí. Kněžský celibát je Boží vůle, církev ho nemůže zrušit. Kdo žije v neregulérním partnerském svazku, dopouští se těžkého hříchu. Uznávat pozitivní hodnoty v nekřesťanských náboženstvích je modloslužba, která se příčí pravému Bohu. Církev nemůže být demokratická, její zakladatel Ježíš Kristus si to nepřál. Kdo věří mainstreamovým médiím, nevěří Bohu. Když se budete modlit růženec, Bůh zastaví válku." A tak dále... A já se ptám: Kde ti lidé, kteří toto všechno tvrdí, vzali jistotu, že právě tak - a ne jinak - to chce Bůh?

Bernahrd Häring, velký katolický moralista, napsal: "Pokud lidem vytrvale vtloukáme do hlavy nepodstatné, a dokonce nedokázané nauky a zákazy, takže opomíjíme sám střed víry a pravdivé svědectví o něm, nejspíše neposilujeme víru našich bratří a sester, ani jejich radost z víry." Co je ten "střed víry", co je to podstatné, čím se naše víra odlišuje od jiných názorů? A v čem je skutečně třeba "poslouchat Boha více než lidi"?

Na to je odpověď až překvapivě jednoduchá: BOŽÍ LÁSKA K ČLOVĚKU. Mluví o ní celý biblický příběh, od stvoření Adama až po oběť Ježíše Krista: "V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život" (1 Jan 4,9). A Boží láska se má projevovat také v jednání těch, kdo v něho věří: "To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás" (Jan 15,12). Tímto kritériem bychom tedy měli poměřovat všechny nauky, zákazy, příkazy, požadavky, které na nás klade naše víra, naše církev nebo ti, kdo se vírou či církví zaštiťují.

Boží láska k člověku se projevuje především zájmem o ty, od kterých se většina lidí odvrací.

• U nás jsou to dlouhodobě bezdomovci, narkomani, vězni, příslušníci etnických a národnostních menšin jako Romové, nebo aktuálně Rusové; z náboženských menšin muslimové. Ti všichni jsou v Božích očích nositeli plné lidské důstojnosti, a stejně tak bychom k nim měli přistupovat my.
• Další Bohem milovanou skupinou jsou dnes uprchlíci z Ukrajiny. Otevřená náruč, s níž je naše společnost od začátku války přijímala, se bude pomalu uzavírat, jako křesťané bychom však měli vytrvat, neboť "více je třeba poslouchat Boha než lidi".
• Stejně tak je třeba pokračovat v úsilí o záchranu těch nejzranitelnějších, tedy lidských bytostí před narozením - i když je lidé často odsuzují k smrti, Bůh je nepřestává milovat.
• Neměli bychom zapomenout ani na ty, kteří se setkávají s odmítnutím ze strany církve: ať už jde o lidi, kteří žijí ve stejnopohlavních vztazích, nebo ty, kdo nesouhlasí s některými názory církve, nebo ty, kdo jsou kritičtí k jejímu vedení. Ani oni jistě nejsou vyloučeni z Boží lásky; jakým právem bychom je tedy mohli vyloučit my?
• Bůh jistě nechce válku. Proto i křesťan by měl odmítnout zlo války, odsoudit ty, kteří ji vyvolali, a pomáhat těm, kdo trpí a kdo se musí bránit. A to i za cenu vědomého omezení našeho materiálního komfortu. Jakákoli obhajoba agrese či agresora je hříchem proti Boží lásce.

Pravidlo "Více je třeba poslouchat Boha než lidi" je náročné. Předpokládá, že víme, co si přeje Bůh. Jenže právě to je často problém. Proto se potřebujeme neustále sytit Božím slovem, vést o něm dialog s dalšími křesťany a prosit Ducha svatého o dar rozlišování. Věřím, že to je nejlepší cesta k tomu, abychom na sobě pocítili Boží lásku a učili se předávat ji druhým. Pak možná oslovíme i mnoho lidí z našeho okolí. A třeba jednou přijde chvíle, kdy bude "Jeruzalém zase plný toho učení". (Sk 5,28)