Víra a církev podle Ježíše

Další úryvky z knihy Bruna Moriho KŘESŤANSTVÍ BEZ NÁBOŽENSTVÍ

Víra podle Ježíše

Jestliže se v životě a chování Ježíše dokázaly tak pozoruhodným způsobem projevit a rozvinout božské energie Lásky, které tvoří, obnovují a zdokonalují bytosti, není divu, že právě ti maličcí, pokorní, strádající, slabí, nemocní, ti, kdo v životě selhali, byli první, kdo cítili, že z tohoto muže vyzařuje vůně Boží a že je Bůh jeho prostřednictvím volá.

Při kontaktu s Ježíšem měli tito lidé pocit, že je jako okno otevřené do Boží krajiny, skrze které mohou konečně kontemplovat nebo alespoň zahlédnout existenci nového světa, jiného způsobu, jak myslet, milovat a žít. To vysvětluje zvědavost a zájem, který Ježíš vzbudil, úžas a nadšení, které vyvolával, a také otázky, které si lidé kladli: "Kdo je tento muž? Odkud pochází? Proč je tak odlišný? Proč se chová takto? Proč nás tak neodolatelně přitahuje a okouzluje? Odkud, od koho bere to, co říká a učí, kde se bere jeho překvapivé chování, jeho léčivé schopnosti? Odkud čerpá tolik svobody, tolik moudrosti, tolik autority, tolik přitažlivosti... a všechnu tu lásku?" (s. 207)

Celý Ježíšův život a jeho "evangelium" je soustředěno na zvěstování Lásky, která se zjevuje zvláštním způsobem v kontextu lidské bídy. Protože právě tam, kde je prázdnota, utrpení a úzkost, tam je nejvíce potřeba lásky. A kde je potřeba lásky, tam je Bůh. Pro Ježíše je ten druhý – bližní, především je-li chudý (toto slovo je třeba brát v nejširším smyslu jako nedostatek čehokoliv, co dává lidské existenci hodnotu a důstojnost), privilegovaným místem přítomnosti a projevu Boha v tomto světě. V podobenství o posledním soudu (Mt 25) Ježíš ukazuje, že všechno, co člověk dělá, aby pomohl poníženým, jako by dělal samému Bohu.

Pro Ježíše je duchovní člověk ten, kdo má velkou víru v lásku Boha nebo (v moderním jazyce) v láskyplnou Energii, která řídí Realitu. Být člověkem víry tedy pro Ježíše znamená přijmout jako základní rozhodnutí a celkovou životní orientaci jednání založené na péči, úctě, shovívavosti, starostlivosti, soucitu a vzájemné službě.

Pro Ježíše tedy mít víru nikdy neznamená věřit v abstraktní pravdy nebo považovat za pravdivý obsah dogmat. Pro Ježíše věřit není ani věřit v Boha. Pro Ježíše je člověkem víry ten, kdo má něžné srdce a je pozorný k potřebám bližních. Člověk víry je ten, kdo se dokáže vymanit ze své sebestřednosti a více se věnovat druhým, zvláště jsou-li slabí a bez prostředků. Pro Ježíše pouze jedinec, který má takový přístup a takovou víru, je oživován "Duchem" Božím a má autentickou "duchovnost". (s. 208)

V evangeliích Ježíš často povzbuzuje a obdivuje víru lidí, kteří nejsou ani zvlášť náboženští, ani zvlášť věřící, ale přesto jsou velmi lidští, protože jsou citliví a duchovní: římský setník, kananejská žena, milosrdný Samaritán, Samařanka u studny atd. Tito lidé totiž nevědomě a spíše instinktivně věří v přítomnost Tajemství dobra a dobroty, které je mnohem silnější, rozšířenější a aktivnější než jakékoli Tajemství zla a zloby; Tajemství dobra, které umožňuje světu existovat a prosperovat, protože navzdory všemu vytváří vzájemnou závislost, přátelské vztahy a hluboké společenství. Dnes bychom řekli, že jde o víru, pro kterou není žádný člověk ostrovem ztraceným v nesmírnosti zrádného oceánu, ani bezvýznamným jedincem, vydaným chaotickému a nepřátelskému vesmíru. (209)

Víra, kterou Ježíš žádá od svých učedníků, je tedy zve, aby uvěřili v přítomnost Tajemství milosti a shovívavosti, které prostupuje celou Realitu. Je to víra, která věří, že je možné, aby se každý člověk cítil šťastný, bezpečný a jistý, pokud se ukryje v náručí této láskyplné Přítomnosti. (209) A jelikož vše, co jsme a co máme, nepochází od nás, máme jen jedinou "povinnost": vracet a dělit se s druhými o to, co jsme dostali z Boží milosti. (208)

Církev podle Ježíše

Myslím, že nastal čas, kdy se církevní autority musí vážně zamyslet nad tím, proč Ježíš z Nazaretu dokázal přilákat velké davy dychtící poslouchat jeho učení, zatímco dnes totéž učení, předkládané katolickým náboženstvím, lidi spíš odpuzuje. Nastal čas, aby katolická církev zjistila, co tak dobrého a chutného nabízel Ježíš, že lidé přicházeli ze všech stran, aby se nakrmili chlebem jeho slova, zatímco jejím hostinám se dnes stále více vyhýbají.

V tomto věku lhostejnosti a náboženského odcizení je velkou výzvou, které musí být katolická církev schopna čelit, nechat se vést po cestě Ježíše z Nazareta. Je to její jediná cesta, pokud má uniknout bezvýznamnosti a jisté smrti.

K tomu je naléhavé, aby se zbavila své negativní a pesimistické představy o lidské přirozenosti, stejně jako všech doktrín, které se snaží člověka odcizit, ponížit a obviňovat. Zejména bude muset najít odvahu opustit své mýtické myšlení, své dualistické chápání reality, své pojetí christologie, svou hierarchickou strukturu založenou na úsilí o moc, přesvědčení o nadřazenosti mužů a méněcennosti žen. Bude se muset rozloučit se středověkou nostalgií po prestiži, nádheře a vznešenosti, která dnes působí naprosto směšně a anachronicky.

Dnešní křesťané jsou emancipovaní, dospělí a vzdělaní lidé. Jsou si vědomi svých práv a důstojnosti a již nepřijímají náboženství, které se je snaží ponižovat a považovat za zkažené bytosti, za zatvrzelé a nenapravitelné "hříšníky". Nemohou proto nadále snášet neustálé nabádání k obrácení, k prosbám o odpuštění a milosrdenství Boha a jeho církve. Tento falešný a zvrácený předsudek je dráždí a znechucuje, protože vědí, že je zcela nepodložený a v rozporu s Ježíšovým učením a postoji. (s. 218-219)

Lidé dnes hledají a chtějí to, co je skutečné, co je opravdové, co je autentické. Nenávidí to, co je falešné, neupřímné nebo lživé. Pokud jsou křesťané, chtějí znovu objevit svěžest, kouzlo, inovativní a stimulující náboj učení a původních slov Mistra z Nazaretu. Už je nezajímají starověké mytologie, i když je recyklovali a pokřesťanštili velcí křesťanští teologové.

Přijímají pouze takové náboženství, které jim pomáhá uvědomit si svou důstojnost, hodnotu, osobní potenciál, respekt, který si zaslouží, a význam jejich přítomnosti v tomto světě. Chtějí, aby jim bylo řečeno, že jsou ve své podstatě dobří lidé, i když se svými chybami a nedostatky, ale celkově s velkým srdcem a netušenou schopností konat dobro. Očekávají, že jim náboženství řekne, že je Bůh přijímá takové, jací jsou, protože tak je stvořil; že je má rád s jejich kvalitami i vadami.

Osobně se přikláním k názoru, že kdyby se křesťanskému hnutí podařilo osvobodit se ze svěrací kazajky náboženské struktury, která ho uvěznila, a znovu objevit svěžest myšlenek a ducha svého Zakladatele, tak by znovu získalo velký potenciál kouzla a přitažlivosti a mohlo by mít vliv na lidi naší doby.

Dokáže se katolická církev obrátit čelem k modernitě? Bude mít odvahu opustit starou a těžkou zdechlinu imperiálního náboženství, hierarchie, absolutní moci, klerikalismu, dogmatismu, aby znovu objevila čistotu a svěžest zdroje, z něhož vyvěrá? Podaří se jí znovu objevit milost a ducha svého původu? Dokáže se jednou provždy vzdát moci, která imponuje a utlačuje, a užívat pouze takovou moc, která nabízí a přitahuje, jak jí to odkázal Nazaretský? Podaří se jí být znovu přitažlivou po vzoru svého Mistra, jehož učení a ducha chce ztělesňovat a přivádět k životu?