Víra bez náboženství

Ježíš vedl lidi k tomu, aby žili v jednotě s Bohem a mezi sebou navzájem. Ale nezaložil náboženský systém.

Minulý víkend jsem prožil v Jiřetíně pod Jedlovou na setkání křesťanských žen. Mluvili jsme o synodě, v duchu dokumentu Rozšiř prostor svého stanu. Hned první večer se několik účastnic shodlo na tom, jak je těžké předat víru svým dospívajícím dětem. Ti mladí nechápou, proč by měli jít zrovna v neděli do kostela nebo každý měsíc ke zpovědi, proč by měli dodržovat půsty, uctívat Pannu Marii, nebo proč by jim měla církev mluvit do toho, s kým budou bydlet a jak budou prožívat své partnerské vztahy… Ale byly to mámy, které znají a milují své děti, takže to neviděly černobíle. Jedna třeba říkala: já se jim nedivím, oni se snaží žít odpovědně, vnímat potřeby druhým, chránit přírodu; i ten vztah k Bohu si nějak budují. Ale přemýšlí vlastní hlavou a nechápou, proč by měli dělat tu spoustu věcí, ve kterých nevidí žádný smysl. Neměla by jim dát církev větší svobodu?

Připomnělo mi to myšlenku "víry bez náboženství", kterou u nás poprvé vyslovil evangelický teolog Otakar Funda už před padesáti lety. Náboženství se většinou definuje jako ucelený systém dogmat a morálních předpisů, jejichž dodržování hlídá příslušná autorita, v případě křesťanství tedy církev. Velká světová náboženství mají významnou úlohu, jsou jakýmsi tmelem společnosti, motivují lidi k jednání podle sdílených morálních zásad, dávají smysl jejich existenci. Ale to všechno už je dnes, aspoň v naší západní společnosti, minulostí. Náboženství jako naukový a institucionální systém většině lidí nic neříká. Své duchovní směřování, hledání smyslu života, bolesti, smrti, a taky svůj systém hodnot, si řeší každý sám, na základě svých znalostí, zkušeností a vztahů. Některé náboženské prvky mu v tom můžou pomoct, jiné mu to naopak komplikují.

A platí to i pro křesťany: hlásíme se k životu a učení Ježíše Krista. Ale od něj přece nepochází celá ta složitá stavba pravd víry, morálních předpisů a církevních struktur. Ježíš vedl lidi k tomu, aby žili v jednotě s Bohem a mezi sebou navzájem. Ale nezaložil náboženský systém. Ten začali vytvářet křesťané až ve čtvrtém století, kdy získali podíl na politické moci.

Německý jezuita Rubert Lay vydal v roce 1995 knížku s názvem Nachkirchliches Christentum, tedy něco jako "po-církevní křesťanství", nebo "křesťanství po církvích". Píše tam, že "se setkává s mnoha lidmi, kteří opustili své církve, protože jim nábožensky odrostli. Chtějí být křesťany (to znamená následovat život a učení Ježíšovo), ale mají pocit, že církev jim v této snaze spíš brání, než by je v ní podporovala." A pak vysvětluje, proč to tak je: "církev udělala z křesťanství vyčerpávající katalog dogmat a formulací víry, tedy obsahů, kterým se má věřit. A církve se staly agenty těchto dogmat. Zvěstují je. A trestají ty, kdo se od nich odchylují. Když ale hledám, která z nich mají nějaký vliv na můj osobní život, najdu jich jen pár – a to jsou většinou ta, která definovala ne církev, ale Ježíš."

A jako jedno z takových Ježíšových dogmat Rupert Lay uvádí "zákaz morálního odsuzování: Nesuďte a nebudete souzeni. Přitom zrovna ten církev v žádných svých naukových výrocích nezmiňuje. Právě naopak: ona sama velmi často morálně odsuzuje. Jak může potom ospravedlnit svůj nárok být církví Ježíšovou?"

Potvrzuje to i papež František, když píše, že "předpisů, které dal Kristus a apoštolové Božímu lidu, "je velmi málo". A cituje svatého Augustina, že "na předpisech, které církev přidala později, je třeba trvat s umírněností, "aby život věřících nebyl obtížen" a naše náboženství se nestalo otroctvím, neboť "Boží milosrdenství chce, aby bylo svobodné".

Vybavuju si vyprávění paní doktorky Svatošové o umírajícím pacientovi, který se prohlásil za ateistu, a pak jí celou noc povídal o svém životě, co všechno dělal špatně, jak je zlý člověk a jak si to všechno vyčítá. Nechtěl zpovědníka, nevěřil v Boha ani v církev, ale chtěl se z toho vyznat. Když další den pokojně zemřel, tak paní Svatošová věřila, že dosáhl od Boha odpuštění. On nepotřeboval pravidla ani rituály, on nepřijal křesťanský náboženský systém. Ale v klíčovém okamžiku svého života vyřešil to, co pro něj bylo podstatné.

Každý člověk má svou duchovní dimenzi, ale nemusí být náboženský. Spousta přemýšlivých lidí hledá cesty, jak se spojit s nekonečnem, jak čerpat vesmírnou energii, jak prožít svoji sounáležitost s přírodou a s Matkou zemí, ale nepotřebují k tomu věřit v Boží Trojici nebo uctívat Pannu Marii.

Jistě, křesťanství nabízí jedinečný vhled do Božího tajemství, díky zjevení Boha samotného v Bibli, a zejména v osobě Ježíše Krista. Ale to neznamená, že bychom měli jakoukoli jinou cestu k Bohu odsuzovat nebo přímo démonizovat. Na blogu Vojty Kodeta, mého spolužáka, kterého si jinak velmi vážím, jsem našel toto vyjádření o New Age: "Celé toto hnutí od samého začátku vzniklo pod přímým vedením démonů a jeho cílem je postupné převzetí politické i ekonomické vlády nad světem a úplná likvidace křesťanství jako cesty ke spáse skrze smrt a vzkříšení Ježíše Krista." Nejsem vyznavačem New Age, ale tohle odsouzení mně připadá přehnané, bez přesvědčivých argumentů, a navíc ještě konspirační, a to se mně z duše příčí. Samozřejmě, pokud najdu v nějakém duchovním hnutí konkrétní prvky zla a lži, tak je odmítnu. Ale to neznamená odsoudit kvůli tomu to hnutí jako celek, nebo odsoudit všechny, kdo v něm upřímně hledají, a třeba i nacházejí svou duchovní cestu.

Navíc každé odsouzení je kontraproduktivní. Zakázané ovoce láká. Když chci hledajícího člověka odradit od New Age, měl bych mu nabídnout něco lepšího. Jak říká Tomáš Halík: prožíváme "obrat od náboženství ke spiritualitě. Úkol, který teď čeká na křesťanství, spočívá z velké části v rozvinutí spirituality – a nově pochopená křesťanská spiritualita může přispět k duchovní kultuře dnešního lidstva i daleko za hranicemi církví."

Na tom setkání žen se objevil zajímavý nápad: když chápeme církev jako stan, tak zkusme zvednout ty okrajové plachty, aby mohli lidé volně procházet dovnitř i ven. Někdo se mezi námi bude cítit dobře a zůstane. Jiného naše názory nebo zvyklosti odradí a odejde. Někdo jiný nakoukne, půjde hledat jinam, ale třeba se po čase vrátí. Někdo se bude vracet opakovaně, i když se neztotožní se vším, co děláme a učíme. Někteří mezi námi zůstanou, protože jsou jim blízké naše názory, jiní proto, že vytváříme láskyplné společenství, a jiní proto, že u nás najdou tichý prostor pro setkání s Bohem. Přitom v okolí uvidíme další stany, které si tam postaví buddhisté, nebo třeba vyznavači New Age. Lidé budou mezi nimi volně procházet. A všichni spolu budeme jednat s úctou a navzájem se od sebe něco naučíme.