Víra, která nevede do kostela

Často se setkávám s věřícími rodiči a prarodiči, jejichž dospívající děti nebo vnoučata ztrácejí zájem o náboženskou praxi: "Proč mám chodit do kostela, když mně to nic nedává? Když farář káže nezáživně nebo říká věci, se kterými nemůžu souhlasit? Když se tam nesetkávám se svými vrstevníky?" Rodiče jsou bezradní z toho, že se jim nedaří předat víru další generaci. Zpovídají se z toho, modlí se za své děti, někteří se obávají o jejich věčnou spásu. A ptají se: jak na to máme reagovat? Jak to, že my jsme s tím neměli problém, a oni ho mají? Co se změnilo?

Změnilo se toho hodně. Třeba výchova ke kritickému myšlení. Ve svobodné a demokratické společnosti vedeme své děti k tomu, aby nevěřily všemu, co se jim říká, aby nepřijímaly jakékoli informace z internetu, aby dokázaly zaujmout odstup a vytvářet si vlastní názor. Jedině tak se může člověk uchránit od vlivu dezinformací, zaujímat kritický pohled na veřejné dění, nepodlehnout lákavým nabídkám obchodních a politických podnikatelů. Pak ovšem musíme počítat s tím, že bude kriticky myslet ve všech oblastech života, včetně té náboženské.

V tomto světle lze snadněji pochopit, proč mladí lidé opouštějí náboženskou praxi: nechtějí se ztotožnit s něčím, co není v souladu s jejich myšlením, zkušenostmi, zájmy, sociálními vazbami. Často jim vadí kněz, který bohoslužbu prožívá rutinně, káže nezáživně nebo říká věci, s nimiž nemůžou souhlasit. Často mají k dispozici mnoho aktivit, které jim dávají větší smysl než návštěva bohoslužeb. Nebo se mimo kostel setkávají s kamarády a vrstevníky, které v kostele nenajdou. Většinou to neznamená, že by ztráceli víru, ale objevují Boha i jinde: v kráse přírody, v umělecké sebeprezentaci, v intimních vztazích.

Jak na to reagovat? Neexistuje zázračné řešení, ale důležitý je dialog. Syna nebo dceru v pubertě nemá smysl nutit k účasti na nedělní bohoslužbě, když on sám / ona sama nechce. Má ale velký smysl ptát se jich na důvody a diskutovat o nich, nikoli z pozice autority, ale jako rovný s rovným. Často pak zjistíme, že proti našim argumentům (vždycky to tak bylo, je to církevní přikázání, setkáváš se tam s Bohem…) jsou jejich argumenty stejně závažné a vyžadují hlubší přemýšlení (co bylo, nemusí být; proč by mně církev měla něco přikazovat; s Bohem se můžu setkat i jinde...). Jak mně nedávno řekl jeden táta: "Ty diskuse s mými dospívajícími dětmi nejsou jednostranné, já se od nich učím možná víc než oni ode mě."

Nejde však jen o věc rodiny. Je i v zájmu církve, aby vytvářela pro všechny takové podmínky, které je od návštěvy bohoslužby neodradí. To znamená především živé společenství, kde se setkávají všechny generace, kde najdou i mladí lidé své vrstevníky, kde můžou prožít něco, co je inspiruje, co je nadchne, co je motivuje. K tomu patří taky smysluplné kázání, aktivní účast na liturgii, prostor k neformálnímu setkání po bohoslužbě. Jistě, ani tehdy nepřitáhneme do kostela všechny, ale pomůžeme aspoň některým. Opakovaně to dosvědčují rodiče, kteří začali se svými dospívající dětmi jezdit do jiného kostela, třeba desítky kilometrů vzdáleného, kde byly bohoslužby pro ně přístupnější.