Víra prezidentů

Před pár týdny se novináři zeptali všech prezidentských kandidátů na jejich víru. Místy to bylo zajímavé. Třeba Josef Středula, který později odstoupil, řekl, že je katolík, ale na otázku, zda je členem nějaké církve, odpověděl záporně. Petr Pavel se označil za nevěřícího, ale zároveň připustil, že ho v dětství silně ovlivnily jeho věřící babičky a že se od nich naučil toleranci k lidem jiného názoru nebo víry. Danuše Nerudová odpověděla, že není praktikující v církvi, ale není ani nevěřící. Na gymnáziu prý pod vlivem své učitelky fyziky pochopila, že život je až příliš složitý, a zároveň uspořádaný na to, aby byl jen dílem náhody. Marek Hilšer říká, že přijal víru pod vlivem své katolické manželky. A díky tomu získává konkrétnější obrysy jeho nejasné přesvědčení o dobru, kterému se máme svým životem snažit přiblížit.

Jediný Andrej Babiš na tu otázku neodpověděl. Ale našel jsem jeho dřívější vyjádření pro Český rozhlas: "Nejsem věřící, ale své osobní záležitosti konzultuji s vesmírem, tam je něco, čemu věřím. Musíte věřit, že pravda a láska zvítězí." V jiném rozhovoru dokonce říká, že občas chodí do kostela a že u sebe nosí i jezulátko. Taky využívá služeb astrologů, kartářek a věštců a nechává si vytvářet osobní horoskopy. A ještě něco: "Uznávám hodnoty - nekradu, nelžu, nejsem nevěrný, nepiju." No, jak to má s pitím a věrností, to nemůžu posoudit, ale že krade a lže, o tom snad máme informací dost. Uznaly to i české soudy, jen došly k závěru, že to není trestný čin. Tak vlastně nevím, co mu ten vesmír radí...

Já osobně považuju za nejlepšího prezidentského kandidáta Pavla Fischera. Ne proto, že se otevřeně hlásí k víře, ale pro jeho mnohaleté politické zkušenosti, a především pro jeho celoživotní morální integritu. Zároveň ale, bohužel, jsem si téměř jistý, že se nedostane do druhého kola. Právě proto, že je křesťan, dokonce praktikující katolík. A to je pro většinu českých voličů nepřekonatelná překážka. Ano, je to nesmyslné, je to iracionální, ale je to tak. Možná ho někteří právě proto budete volit. Abyste ukázali, jakých hodnot si vážíte. Anebo se rozhodnete volit strategicky, a dáte to hned od začátku panu generálovi, nebo bývalé paní rektorce. To má jistě taky svou logiku.

Jak už jsem říkal, samotná víra by neměla být jediným, ani hlavním kritériem pro volbu prezidenta. Stačí se podívat kolem sebe: Ruský prezident Putin, masový vrah, se prezentuje jako pravoslavný křesťan, a rád se ukazuje ve společnosti moskevského patriarchy. Bývalý americký prezident Trump, notorický lhář, daňový podvodník a rozněcovatel násilného povstání, se často zaštiťuje vírou a Bohem, po svém zvolení dokonce přísahal na dva výtisky Bible. Maďarský premiér Viktor Orbán byl kdysi ateista, ale na cestě k moci prošel konverzí a stal se reformovaným křesťanem; to mu pomohlo nejen k tomu, že ho křesťané volili, ale taky k tomu, že svou nekřesťanskou politiku - protiimigrační, nedemokratickou, proputinovskou - zdůvodňuje bojem za křesťanské hodnoty.

Na druhé straně můžeme vidět třeba Václava Havla, který se ostýchal vůbec vyslovit jméno Bůh, a církve mu připadaly až příliš lidské, ale přitom byl schopen se nechat i zavřít pro základní křesťanské hodnoty, jako je pravda a spravedlnost. Nebo Zuzanu Čaputovou: není praktikující křesťankou, svou víru prožívá spíš intimně, ale v jejím jednání je vidět křesťanské etické cítění. Přesto před volbami v roce 2019 trnavský arcibiskup Ján Orosch v přímém televizním přenosu řekl, že volit Čaputovou je pro katolíka těžký hřích. Proč? Protože je rozvedená a podporuje adopci dětí stejnopohlavními páry.

Na to tenkrát zareagoval Tomáš Halík: "Naprosto odmítám onen omezený rastr katolického kádrování, který je soustředěný na pár věcí, které prezident stejně ovlivnit nemůže, protože o nich rozhoduje parlament. Toto zúžené vidění zcela přehlíží hodnoty, které skutečně ukazují mravní profil kandidáta: jeho vztah k lidským právům a rovným příležitostem, občanským svobodám, ekologické odpovědnosti, kultuře práva, sociální spravedlnosti, apod. Papež František nazval ono "zaseknutí" a fixaci katolíků pouze na pár věcí kolem sexuální morálky pravým jménem: je to neurotická obsese. Už bychom se konečně mohli zajímat také o něco jiného, důležitějšího!"

Ten příklad s biskupem Oroschem vede ještě k jiné otázce: do jaké míry, a jakým způsobem se vůbec má nebo nemá církev a její představitelé vyjadřovat k volbám? Sociální nauka církve jasně mluví o naší politické odpovědnosti, o tom, že volby jsou jedním z vrcholných projevů křesťanského morálního smýšlení. Proto by určitě i biskupové, kněží, církevní média měli o volbách mluvit a nabízet věřícím orientaci. Neměli by ale prosazovat konkrétní stranu nebo osobnost, protože to pak vede k onomu propojení "trůnu s oltářem", které tak neblaze poznamenalo církev minulých staletí. Diskuse, která před pár dny proběhla na facebooku, se nejvíc klonila k názoru, že ve chvíli, kdy kněz nebo biskup oficiálně reprezentuje církev, tak by měl mluvit spíš o hodnotách a morálních zásadách, a nechat na posluchačích, ať si do toho dosadí konkrétní lidi nebo strany. V soukromí samozřejmě může říct, koho volí a proč. Ale nikdy by neměl autoritativně zakazovat či přikazovat, a dokonce přitom hrozit těžkým hříchem. To budí spíš opačnou reakci: na Slovensku to nešťastné vyjádření biskupa Orosche možná přidalo hlasy právě Čaputové.

Tak se zkusme ještě podívat o krok dál: koho volit ve druhém kole? Když se tam dostane Andrej Babiš, tak to mám jednoduché: dám přednost tomu druhému, ať je to kdokoliv. Ale co když tam bude Danuše Nerudová a Petr Pavel? Oba mají politické názory, se kterými většinou můžu souhlasit. Oba čelí chybám z minulosti: ona nejasnostem ve vedení univerzity, on členství v komunistické straně. A oba mají taky své lidské limity: on může budit obavy, že by vystupoval příliš vojensky, autoritativně, ona zase působí dojmem, že není úplně autentickou osobností, že příliš podléhá tlaku svého okolí. Ale kdokoli z nich jistě bude důstojnějším prezidentem než Miloš Zeman nebo Andrej Babiš. A úplně dokonalý není nikdo.

Abych to trochu odlehčil, jde taky o estetickou otázku: těším se na to, že si konečně po deseti letech odpočinu od tváře Miloše Zemana. Ale mít dalších pět let všude vyvěšeného Andreje Babiše, to by mě uvádělo do deprese. Většinu nás mužů by asi potěšilo, kdybychom se mohli dívat na tvář ženy. Ale, jak si nedávno všimla jedna moje kamarádka, generál Pavel je podobný Masarykovi, takže koukat se na něj by mohlo být taky docela osvěžující.

A nakonec - nejsme v tom sami! Věříme, že Bůh vede svůj lid. Proto má smysl se taky modlit: Dobrý Bože, shlédni na lid, který se chystá volit svého prezidenta. Prosíme o moudrost pro každého z nás, aby tato volba přinesla dobro naší zemi. Amen.