Volím lidskou důstojnost

Křesťan by měl nechat "zaznít hlas pokoje, lásky a milosrdenství všude tam, kde se zapojuje do veřejné debaty; právě tento hlas dnešní společnost potřebuje slyšet."

Nedávno jsem se setkal s profesorem Lubomírem Mlčochem, známým propagátorem sociální nauky církve a mým dlouholetým přítelem. Zklamaně si povzdechl, že o sociálním učení se už vůbec nemluví. A přitom je to tak aktuální! Trochu jsem mu oponoval, já přece učím sociální etiku na Jaboku, diskutuju o tom se studenty. Sem tam se něco objeví v médiích. A znám několik politiků, kteří se těmi zásadami řídí. I když o tom nahlas nemluví. Není jich moc, ale jsou.

V zásadě jsem ale musel dát Lubomírovi za pravdu. Tak jsem se rozhodl, že toto téma připomenu. Nejen proto, abych mu udělal radost, ale hlavně proto, že se blíží volby a znalost principů sociální etiky nás může orientovat při rozhodování.

První je princip lidské důstojnosti. Každý člověk je stvořen Bohem, dokonce je Božím obrazem, proto má nezpochybnitelnou důstojnost a zaslouží si úctu a respekt. Ať je to muž nebo žena, Čech nebo Rom, bohatý nebo chudý, křesťan nebo muslim, ať je to heterosexuál, gay nebo transgender, ať je ten člověk dobrý nebo zlý. Proto hájíme nedotknutelnost života. Proto odmítáme potraty a eutanázii, ale taky útočnou válku, domácí násilí a sexuální zneužívání. A ze stejného důvodu podporujeme rovná práva mužů a žen, nesoudíme lidi kvůli jejich vztahové orientaci nebo genderové identitě, a jako křesťané máme v úctě stejně tak víru buddhistů jako nevíru ateistů.

Tady se musím zmínit o Charlie Kirkovi, který byl minulý týden zastřelen v Americe. I on byl člověk, Boží obraz, nositel lidské důstojnosti. Zabít člověka je zločin. Vrah si zaslouží trest. Ale ne trest smrti. Protože i ten vrah je člověk. Má právo na život, měl by dostat čas k pokání, k doteku Boží milosti. Ale na druhé straně – oslavovat toho zavražděného jako mučedníka, který položil život za křesťanské hodnoty, to je v rozporu se skutečností.

Jak napsal Petr Kratochvil: "Kirk nebyl žádný slušný americký konzervativec, ale nenávistný rasista. Útočil opakovaně na černošské obyvatelstvo i na americké židy, volal po norimberských procesech s lékaři, kteří operativně pomáhají tranzicím. Ženám oznamoval, že se musí cele podřídit svým mužům a úplně se vzdát kontroly nad svými životy. Problém zbraňového násilí chtěl řešit heslem "více zbraní Američanům". I jeho důraz na svobodu projevu měl platit jen pro jeho ideologické souputníky. Kirk organizoval nenávistné mediální lynče na své oponenty. Vyzýval mladé lidi, aby udávali vyučující, kteří se hlásí k levicovým myšlenkám. A ti pak čelili záplavě výhrůžek násilím i smrtí." No, tak tohle opravdu nemá nic společného s křesťanstvím!

Druhým principem sociální etiky je solidarita. Pomáhat těm, kdo pomoc potřebují. Nejdůležitější morální příkaz křesťanství: "Miluj svého bližního jako sám sebe." Když kousek od nás ruské rakety ničí domovy milionům Ukrajinců, tak považuju za správné jim pomáhat. Pokud nějaká strana chce s tou pomocí přestat, nemůžu ji volit. Nebo: velkou část sociální práce u nás dělají neziskovky, včetně té největší, katolické Charity. Pokud nějaká strana slibuje, že právě neziskovkám omezí finance, tak bych moc váhal, jestli ji můžu volit.

Další princip – subsidiarita: stát a společnost mají občanům a malým společenstvím poskytovat podporu a pomoc, ale ponechat jim svobodu. Tedy opak centralizace. Společnost má být budována zdola. Tady vždycky zpozorním, když slyším, že nějaký vůdce slibuje všem, že všechno zařídí. Mnoho lidí přesně na tohle čeká, jsou rádi, že nemusí mít odpovědnost, že hodí všechno na toho, kdo to vyřeší za ně. On to samozřejmě nevyřeší, ale zneužije tu moc, kterou mu dají. Je to trend na celém světě: volíme si autoritářské vládce – v Americe, v Maďarsku, na Slovensku, v Rusku… Tak si je nezvolme i u nás!

Zásada subsidiarity platí taky v systému vysokých škol. O klíčových věcech rozhodují akademické senáty. O to bolestnější je, když zrovna vedení Katolické teologické fakulty tento princip nerespektuje. Stále ji řídí proděkan dvakrát odvolaného děkana. Členové senátu jsou šikanováni, arcibiskup jim vyhrožuje odnětím kanonické mise a proděkan jim dává bezdůvodně výpověď. Proč? Myslím, že kromě osobních zájmů těch aktérů tam taky hraje roli jejich přesvědčení, že prosazují vůli Boží. A ta má – podle nich – přednost před lidskými zákony, snad i před slušností a morálkou. To už jsme klesli hodně hluboko…

Čtvrtým principem sociální nauky církve je společné dobro, tedy "vytváření takových předpokladů společenského života, které všem lidem umožňují a usnadňují plný rozvoj všech hodnot jejich osobnosti." Tak to napsal Jan XXIII. v encyklice Mater et Magistra. Je to spíš ideál než dosažitelná realita, ale je nutné o to usilovat.

V konkrétní rovině může být srozumitelnější podobný výraz "veřejný zájem". Tím argumentují politici velmi často. Veřejným zájmem je třeba doprava, školství, zdravotnictví, péče o životní prostředí, bezpečnost, sociální politika atd. Tam všude nám můžou kandidáti naslibovat cokoliv, a my to moc neumíme kriticky vyhodnotit. Když ale někdo napíše do volebního programu, že zlevní úplně všechno, od benzínu až po potraviny, tak to ve mně žádnou důvěru nevzbuzuje.

Nakonec bych vás chtěl varovat před určitým směrem politického myšlení, který se velmi hlasitě hlásí ke křesťanství, ale přitom je v mnoha ohledech v rozporu s křesťanskou sociální etikou. Mám na mysli to, co prosazuje současná administrativa v Americe, jak jsme viděli na případu Charlieho Kirka, co u nás prosazují křesťané, kteří se hlásí ke stranám jako SPD nebo Stačilo, a čemu věří i někteří kněží a biskupové. Jejich jediným tématem je boj proti potratům a genderistům. A budou volit kandidáty, kteří tuto agendu prosazují, i když zároveň zpochybňují demokratické principy, odmítají výsledky vědeckého bádání třeba v oblasti genderu nebo klimatu, nechtějí pomáhat obětem války, věří ruským dezinformacím, prosazují diskriminaci lidí jakkoli odlišných.

Tak tohle mě opravdu děsí. Ale naštěstí není všechno jen černé. Často mě potěší, jak přemýšlí mladí lidé. Třeba studentka Masarykovy univerzity Zuzana Siudová napsala esej Kdo komu propůjčuje hlas aneb k čemu dnes potřebuje politika církev. Píše tam, "že jedním z úkolů církve v dnešní době je pozvedat hlas za ty, jejichž zájmy jsou upozaďovány, jejichž práva jsou ohrožena a pošlapávána. Skrze své členy může převzít politickou odpovědnost a přispět k současným debatám jasným postojem a nastolováním politické kultury hledající dobro každého člověka – ne s cílem získat co nejvíce hlasů ve volbách, ale s cílem propůjčovat svůj hlas těm, kdo ho nemají."

A v závěru dodává: "Přála bych si, aby každý, kdo je členem nejen katolické církve, ale jakékoli církve nebo náboženského společenství, nechal zaznít hlas pokoje, lásky a milosrdenství všude tam, kde se zapojuje do veřejné debaty; právě tento hlas dnešní společnost potřebuje slyšet. Přála bych si, abychom nemlčeli tam, kde je třeba zastat se práva a spravedlnosti, a abychom nikdy nezvedali hlas za pravdu bez lásky."