Vracejí se mladí do kostela?

Mladí lidé ztrácejí zájem o náboženskou praxi. Zároveň přibývá mladých konvertitů. Jak tomu rozumět? A jak na to reagovat?

V poslední době přinášejí média zajímavé zprávy: ve Francii projevuje zájem o křest stále víc mladých lidí, kteří nebyli ve vychovaní víře. Ta čísla jsou sice vzhledem k celkové populaci nepatrná, řádově stovky až tisíce, ale už několik let výrazně rostou. U nás je stále pořád velký zájem o diecézní a celostátní setkání mládeže, v Praze dokonce v posledních letech výrazně přibývá účastníků. Loňská kanonizace Carla Acutise přilákala do Říma spoustu mladých lidí a jeho příklad je inspiruje k tomu, aby ve svém životě počítali s Bohem. Že by konečně přicházelo náboženské jaro?

Ne druhé straně se ale často setkávám s věřícími rodiči a prarodiči, jejichž dospívající děti nebo vnoučata ztrácejí zájem o náboženskou praxi: "Proč mám chodit do kostela, když mně to nic nedává? Když farář káže nezáživně nebo říká věci, se kterými nemůžu souhlasit? Když se tam nesetkávám se svými vrstevníky?" Rodiče jsou bezradní, že se jim nedaří předat víru další generaci. Zpovídají se z toho, modlí se za své děti, někteří se obávají o jejich věčnou spásu. A ptají se: jak na to máme reagovat? Jak to, že my jsme s tím neměli problém, a oni ho mají?

Ano, jsou to docela odlišné zkušenosti a zatím nemáme dost informací, abychom je mohli dobře interpretovat. Určitě se ale nedá říct, že by statisticky přibývalo mladých věřících, ten příbytek nově pokřtěných se totiž zdaleka nevyrovná úbytku těch, kdo se od církve odvracejí. A navíc třeba Tomáš Halík se domnívá, že "část z těch konvertitů tvoří mladí muži, kteří tíhnou k fašistickému myšlení, k církevnímu fundamentalismu a politickému extremismu." Nebo jedna máma dvou dospělých dcer mně napsala: "naše holky měly věřících vrstevníků dostatek. Ale zoufale se s nimi nepotkávaly v (ne)kritickém myšlení. Což nebylo dané nekriticky myslícími vrstevníky, ale prostředím, které kritické myšlení podporovalo velmi slabě. Tak nějak ve smyslu, když věřící a vzdělaný muž vstoupí do kostela, odkládá spolu s kloboukem i rozum."

Ano, myslím, že církevní prostředí opravdu dost přitahuje právě lidi, kteří touží po silné autoritě. Aby nemuseli sami přemýšlet o věcech, které jim připadají příliš složité. A sami za sebe se taky rozhodovat. Vidíme to i na docela velkém procentu mladých kněží, kteří jsou takto závislí na autoritách a neumí vést dialog s kriticky myslícími lidmi. Je to podobné jako v politice: lidé hledají silnou autoritu, která jim naslibuje cokoliv a oni jí slepě věří. A političtí obchodníci rychle pochopí, že křesťany můžou dostat na svou stranu, když prohlásí sami sebe za zachránce křesťanských hodnot. Putin, Trump, Babiš, Orbán – úplně stejná písnička.

Ty zprávy o konverzích mladých lidí bych tedy bral s rezervou, protože nejde jen o to množství, ale taky o důvody, o to, jaký problém svou konverzí řeší a jak potom se svou vírou dál naloží. Jistě u mnoha z nich jde o autentické duchovní hledání a poselství Ježíše Krista je skutečně oslovuje. Výborně na to reagují francouzští biskupové, kteří nedávno zahájili regionální synodu, kde řeší, jak s těmito konvertity pracovat, jak je uvádět do víry, liturgie, modlitby, jek je zapojit do života církve.

Ještě ke Carlu Acutisovi. My katolíci pořád máme pocit, že když je někdo svatořečen, tak už se o něm nesmí říct nic kritického, jako by tím církev prohlásila, že byl jako Panna Maria – bez jediného hříchu. Což je samozřejmě hloupost. I svatí byli hříšníci, a i procesy svatořečení podléhají zájmům a ideovým záměrům těch, kdo za nimi stojí. Možná jste zaregistrovali skandál kolem návštěvy italského teologa Andrea Grilla. Českobudějovický biskup mu zakázal akci ve své diecézi a zdůvodnil to tím, že Grillo měl kritické připomínky k Acutisově kanonizaci. On přitom nezpochybňuje jeho svatost, jen říká, že spiritualita nového světce odpovídá spíše katolické zbožnosti 19. století než tomu, co bychom potřebovali dnes. A tím, že ho dáme oficiálně za vzor celé církvi, tak možná některé mladé lidi nadchneme, ale na otázky většiny z nich odpověď nenabídneme.

Takže zpátky k nim, k těm mladým, kteří víru ztrácejí, a kterých je jistě mnohem víc než těch, kdo ji nacházejí. Další svědectví věřícího otce: "Máme pět dětí, byli jsme vždy velmi aktivní ve farnosti, ne že by děti neměly příklad, ale klasické "chození do kostela" asi nebude provozovat nikdo. Přitom rády zajdou na nějaké farní setkání, kde mají být i ostatní kamarádi z farnosti – ti jim chybí. Rozhodně jim ale nechybí obřady, katecheze – a už vůbec ne ta nekritická či naivní. Děti chtějí být prospěšní společnosti, ale to si nijak nespojují s obvyklými akcemi farností."

Ano, stále se nám vrací ten problém kritického myšlení. Vedeme přece své děti k tomu, aby nevěřily všemu, co se jim říká, aby nepřijímaly jakékoli informace z internetu, aby dokázaly zaujmout odstup a vytvářet si vlastní názor. Jedině tak se může člověk uchránit od vlivu dezinformací, nepodlehnout lákavým nabídkám obchodních a politických podnikatelů. Pak ovšem musíme počítat s tím, že bude kriticky myslet ve všech oblastech života, včetně té náboženské. Já se s tím tady na Jaboku setkávám každý týden.

A důsledkem může být opouštění náboženské praxe: ti lidé se nechtějí ztotožnit s něčím, co není v souladu s jejich myšlením, zkušenostmi, zájmy, sociálními vazbami. Často jim vadí kněz, který bohoslužbu prožívá rutinně, káže nezáživně nebo říká věci, s nimiž nemůžou souhlasit. Často mají k dispozici mnoho aktivit, které jim dávají větší smysl než návštěva bohoslužeb. Nebo se mimo kostel setkávají s kamarády, které v kostele nenajdou. Nemusí to vždycky znamenat, že by ztráceli víru, ale objevují Boha i jinde: v kráse přírody, v umělecké sebeprezentaci, v intimních vztazích.

Jak na to reagovat? Syna nebo dceru v pubertě nemá smysl nutit k účasti na bohoslužbě, když on sám / ona sama nechce. Má ale velký smysl ptát se jich na důvody a diskutovat o nich, ne z pozice autority, ale jako rovný s rovným. Často pak zjistíme, že proti našim argumentům (vždycky to tak bylo, je to církevní přikázání, setkáváš se tam s Bohem…) jsou jejich argumenty stejně závažné a vyžadují hlubší přemýšlení. Jak mně nedávno řekl jeden táta: "Ty diskuse s mými dospívajícími dětmi nejsou jednostranné, já se od nich učím možná víc než oni ode mě."

Hlavní představený salesiánů nám poslal docela odvážné návrhy, jak pracovat s mládeží:

• Poslouchejme s empatií: než budeme soudit, snažme se pochopit svět mladých zevnitř.
• Interpretujme moudře: v kulturních změnách hledejme nejen hrozby, ale i příležitosti k hlásání.
• Podporujme "synodalitu" tím, že zapojíme samotné mladé lidi do vzájemného naslouchání, analýzy jejich reality a hledání nových cest.
• Rozpoznávejme Boží působení i v situacích, které se zdají velmi vzdálené od evangelia.