Všichni jsme kněží

Jedním z projevů všeobecného kněžství je aktivní účast věřících na utváření společného názoru církve, zejména v otázkách manželství, rodiny, sexuality, genderu.

Nedávno jsem navštívil přátele v jedné menší farnosti. Stěžovali si na svého faráře, který bydlí v sousední vesnici a moc s lidmi nekomunikuje. Přijede v neděli na mši a hned po ní zas odjede. Přitom ta farnost je živá, lidé se tam schází ve společenstvích, zvou si kněze k duchovním obnovám nebo zajímavé osobnosti k přednáškám a diskusím, pořádají koncerty, kulturní akce. Farář proti tomu nic nemá, ale sám se do toho nezapojuje. Když přijede nějaký kněz odjinud, místní farář ho ani nepřijde pozdravit. Ti farníci ho vždycky zvou, mrzí je, že se s nimi nebaví. Ale na druhé straně říkají: no, aspoň nám v tom nebrání. Tak si to děláme sami, jak nejlíp umíme.

Když jsem to poslouchal, tak jsem si říkal: ale to je přece perfektní! Oni by si klidně vystačili i bez kněze. Tak jsem je povzbudil, aby byli rádi, že jim tato situace pomohla vyrůst, dozrát k vlastní odpovědnosti! Až bude nejbližší kněz padesát kilometrů daleko, tak to tuhle farnost neochromí, budou tam dál vytvářet společenství víry. A o to přece jde! I negativní zkušenost se dá využít pozitivním způsobem.

Ano, my všichni tvoříme Boží lid, všichni máme odpovědnost za budoucnost církve, všichni jsme povoláni k tomu, abychom její poslání nesli dál. Ono vůbec to rozlišování kněží a laiků je dost problematické. Ve starém zákoně byl kněz prostředníkem mezi Bohem a lidmi, přinášel Bohu oběť za hříchy všech ostatních. Měl tedy k Bohu blíž než jiní, měl k němu jakýsi privilegovaný přístup. A obyčejní lidé se mohli k Bohu obracet jen skrze něj.

Pro nás křesťany je ale jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, tedy jediným skutečným knězem Ježíš Kristus. Žádného jiného kněze už nepotřebujeme. V prvním listě Timotejovi píše apoštol Pavel: "Je totiž jen jediný Bůh a jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny." (1 Tim 2,5-6) Takže to slovo kněz bychom vlastně vůbec neměli používat. Jelikož jediným knězem je Kristus, tak nikdo jiný buď knězem nemůže být, anebo jsme kněžími všichni tím, že máme účast na tom kněžství Kristově. Tak to aspoň říká známý text z prvního listu Petrova: "Vy však jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal' ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu." (1 Pt 2,9)

Ano, podle Nového zákona jsme všichni kněží. A svátostné, nebo přesněji služebné kněžství má soužit tomu, aby všichni lidé mohli naplnit to své základní, všeobecné kněžství. Hlavním úkolem vysvěceného kněze je tedy sloužit všem věřícím. Služba, ne vláda, ne moc. Papež Lev minulou sobotu vysvětil jedenáct nových kněží. Řekl jim: "Budete se setkávat s obyčejnými lidmi, z masa a kostí. Zasvěťte se jim, neoddělujte se od nich, neizolujte se, nedělejte z daru, který jste přijali, nějakou výsadu. Papež František nás před tím mnohokrát varoval, protože sebestřednost zháší oheň misijního ducha."

Jenže, jak je to ve skutečnosti? Věřící často podporují kněze v těch jejich výsadách: Když řekne něco kněz, tak tomu přikládají větší váhu, než když to řekne laik, i kdyby měl stejné teologické vzdělání. Spousta lidí prosí kněze o modlitbu, protože přece jeho modlitbu Bůh vyslyší spíš než modlitbu laika. Nikdo jiný než kněz nemůže udělovat rozhřešení nebo proměňovat eucharistii, a to zase posiluje ten pocit, že kněz je nezbytný prostředník mezi Bohem a lidmi. Ve skutečnosti ale k Bohu, k Ježíši Kristu, má přímý přístup každý, kněze k tomu nutně nepotřebuje. Odpuštění hříchů dostává člověk od Boha na základě své lítosti, ne na základě rozhřešení. Posilu pro duši dává Bůh člověku nejen v eucharistii, ale taky ve společenství, v Božím slově a mnoha jinými cestami. Známe třeba případ Japonska, kde přežilo téměř dvacet tisíc křesťanů dvě a půl století úplně bez kněze, a tady bez svátostí, a víru si přesto udrželi.

Ta nadměrná, někdy přímo posvátná autorita, kterou přisuzujeme knězi, může mít i hodně tragické dopady. Třeba sexuální zneužívání: dopouští se ho nejen kněží, ale taky učitelé, trenéři, sbormistři. Ale zneužití od kněze má horší důsledky než od někoho jiného. Prostě proto, že kněz má vyšší autoritu, že vystupuje jakoby jménem Božím, a proto ten zneužitý má ke knězi mnohem větší důvěru než k tomu učiteli nebo trenérovi.

Tak se raději vraťme k tomu našemu společnému, nebo jazykem církevních dokumentů všeobecnému kněžství. Jedním z jeho projevů je taky aktivní účast na tvorbě Magisteria, tedy na utváření oficiálního názoru církve na otázky týkající se víry a morálky. Tomu se teprve učíme, zatím jsme žili spíš v přesvědčení, že do toho nemáme co mluvit, že to je věcí biskupů a papeže. Až papež František nás do toho zase všechny vtáhl. Církev dnes třeba těžce hledá odpovědi na otázky kolem rovnosti žen a mužů, sexuální morálky, výchovy dětí v rodinách, přístupu k rozvedených nebo k lidem ve stejnopohlavních svazcích. A to jsou všechno témata, která prožíváte především vy laici. Celibátní kněží, kteří nemají vlastní děti a sexualita je pro ně často spíš zdrojem strachu, by v tom neměli mít rozhodující slovo. Tady můžete právě vy jedinečným způsobem přispět k tomu, aby se církev zachovala moudře, aby hledala taková řešení, která lidem skutečně pomůžou. Je to váš úkol, abyste o těch věcech diskutovali ve společenstvích, studovali je na odborné úrovni, komunikovali o tom s farářem či biskupem, abyste navrhovali řešení.

Krásným příkladem, jak se to dá dělat, byla první ženská katolická konference v ČR, která se konala minulý pátek v Brně. Sešlo se tam kolem stovky žen, a otevřely mnoho témat: role žen v církvi, jak se žena cítí přijímána či nepřijímána v té či oné roli a co s tím vším dál. Nebo přítomnost žen při přípravě kněží, aby žena nebyla vnímána jako ohrožení, nebo nutná účast žen, když hovoříme o sexuálním či duchovním zneužití. Nechyběla ani diskuse o svěcení žen, zároveň zaznívalo, že mnohé věci lze dělat, aniž by k nim bylo potřeba svěcení. Ženy taky přiznávaly, že někdy samy udržují stereotypy, které je potom štvou. A taky se mluvilo o přijetí single žen – rozvedených, s jinou vztahovou orientací nebo prostě proto, že chtějí žít samy. Podstatné je, že to nebyla nějaká konfrontační akce, zaměřená proti církevnímu vedení, ale naopak, konala se pod patronací brněnského biskupství. Moc si vážím těch odvážných žen, že do toho šly, patří jim můj velký obdiv a dík.