Všichni jsme kněží
Myšlenky z duchovních cvičení na téma všeobecného kněžství.
Ve Starém zákoně kněz přinášel Bohu oběť jménem všech lidí, byl prostředníkem mezi lidmi a Bohem, měl k němu privilegovaný přístup. Bez kněze se lidé nemohli s Bohem setkat. V Novém zákoně je však jediným knězem Ježíš Kristus, skrze něj mají přístup k Bohu všichni. Nepotřebujeme tedy dalšího prostředníka.
Přesto někdy přijímáme starozákonní pojetí: dáváme kněžím intence, aby za nás sloužili mše, necháme je rozhodovat o tom, kdo smí přijímat Boží dary (svátosti), oslovujme je vznešenými tituly…
Apoštol ale říká jasně: "Je totiž (jenom) jediný Bůh a (jenom) jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny." (1 Tim 2,5-6)
A Závěrečný dokument Synody 2024 potvrzuje: "Křest je základem křesťanského života, protože nás všechny uvádí do největšího daru: být Božími dětmi, mít účast na vztahu Ježíše k Otci v Duchu. Neexistuje nic vyššího než tato důstojnost, která je udělena každému člověku křtem." (čl. 21)
-----
Církev nabízí dvě odlišné definice laika:
Druhý vatikánský koncil: "Slovem laik se zde označují všichni věřící křesťané mimo členy stavu duchovenského a stavu řeholního, právně uznaného v církvi." (Lumen Gentium 31).
Kodex kanonického práva: "Z Božího ustanovení jsou někteří z křesťanů posvátnými služebníky, které právo nazývá duchovní; ostatní se nazývají laikové čili křesťané, kteří nepřijali svátost svěcení." (Kán. 207, § 1)
Jak se v tom vyznat? Co odlišuje laiky od duchovních? Způsob života (v celibátu či v manželství), nebo svěcení? Jsou řeholníci / řeholnice bez svěcení laici, nebo duchovní? Jsou ženatí jáhni, pracující v sekulárních profesích, duchovní, nebo spíš laici? A co Ježíš? V tehdejší společnosti byl určitě laik. Zároveň je pro nás jediným knězem.
Možná by bylo lepší slovo "laik" neužívat. Všichni jsme členové Božího lidu, tedy laikos – laici. A každý máme své specifické povolání a rozhodujeme se pro určitý způsob života. Závěrečný dokument Synody: "V křesťanském společenství jsou všichni pokřtění bohatí na dary, o něž se mohou dělit, každý dle svého povolání a stavu. Rozmanitá povolání v církvi jsou ve skutečnosti mnohonásobným a zřetelným vyjádřením jediného křestního povolání ke svatosti a poslání." (čl. 57)
-----
Chceme-li být jako křesťané srozumitelní, musíme se soustředit na to podstatné a odhodit balast, který nás zatěžuje. Musíme najít JÁDRO NAŠÍ VÍRY.
Druhý vatikánský koncil mluví o "hierarchii pravd katolického učení, vzhledem k jejich různé spojitosti se základem křesťanské víry". (Unitatis redintegratio,11). Co je tím základem? "Všichni křesťané mají vyznávat víru v trojjediného Boha a ve vtěleného Božího Syna, našeho Vykupitele a Pána, a společným úsilím ve vzájemné úctě vydávat svědectví naší naději, která nezklame." (Tamtéž, čl. 12)
Jádrem víry je skutečnost, že Bůh se stal člověkem. Je tedy součástí našeho světa. Umí se vžít do našich pocitů a zkušeností, sdílí s námi radosti i bolesti, zná osobní příběh každého z nás. Doprovází nás na každém kroku, ale neodsuzuje nás, když šlápneme vedle. Jeho láska jde až k sebeobětování a k nabídce nového, věčného života.
"V hlásání evangelia musí být odpovídající proporce. Ta spočívá ve frekvenci, s níž se zmiňují určitá témata, a v důrazech, které se na ně kladou. Když se mluví více o zákonu než o milosti, více o církvi než o Ježíši Kristu, více o papeži než o Božím slově, více o střídmosti než o lásce, vytváří se disproporce, která zatemňuje právě ty skutečnosti, které by měly být nejvíce přítomny." (Evangelii gaudium 38, 39)
-----
Zdrojem našeho kněžství je Bůh. K jakému pojetí Boha směřuje současné křesťanství?
--- Od Boha transcendentního k Bohu imanentnímu: v posledních staletích byl prezentován Bůh spíše jako vzdálená bytost, k níž se dostáváme skrze církev, modlitby, svátosti. Dnes vnímáme Boha jako blízkého, jako součást našeho světa, nacházíme ho v lidech, v přírodě, ve vesmíru.
--- Od náboženství ke spiritualitě: Náboženství je systém dogmat, hodnot a norem, který vychází z našeho chápání Boha a zároveň stmeluje společnost. To však dnes většina lidí nepřijímá. Spiritualita jako hledání odpovědí na existenciální otázky (smysl života, dobro a zlo, nesení bolesti...) je naopak přístupná všem.
--- Od mnoha pravd k jádru víry: křesťanství je rozsáhlá sbírka dogmat, definic, morálních zásad, příkazů, zákazů, rituálů. To mnohé odrazuje. Snažíme se najít to podstatné – jádro víry – a s ním poměřovat všechno ostatní. Pak se můžeme lecčeho nepodstatného vzdát.
--- Od Ježíše ke Kristu: Ježíš je člověk, který nám svým životem i slovem ukazuje Boha. Kristus je Bůh, Boží syn, který se v Ježíši stal člověkem, ale který stále žije a nabízí nám své přátelství.
-----
Jak můžeme konkrétně realizovat všeobecné kněžství?
--- V rodině: tam je každý z nás knězem v plném smyslu – rodina je domácí církev. Ani papež ani farář nemůže nahradit otce či matku.
--- V církvi: vytvářet společenství vzájemné úcty a služby, s respektem k odlišnostem. Přijmout spoluodpovědnost za život církve, vést dialog mezi klérem a laiky, využívat konverzaci v Duchu svatém. Podílet se také na učitelské službě církve – Magisteriu (sensus fidei). Typická témata pro zapojení laiků: rovnost žen a mužů, sexuální morálka, partnerské vztahy (včetně LGBT+), demokratizace rozhodovacích struktur, ekonomické otázky apod.
--- Ve společnosti: do všech oblastí, kam přicházíme, vnášet křesťanské hodnoty, proměňovat je Kristovým Duchem. Věnovat pozornost zejména těm, kdo jsou na okraji. Přijímat odpovědnost i v ekonomické a politické sféře. Znát sociální nauku církve, dobře se orientovat v otázkách veřejného života, bránit šíření dezinformací.