Všichni jsme laici

Dokončili jsme místní fázi synodálního procesu, teď se budou zpracovávat výsledky na diecézní a pak na celostátní úrovni. Co jsme zatím zjistili?

Refrénem, který se často opakuje, je vztah mezi laiky a klérem. Důvod je jednoduchý: příslušníci kléru, tedy vysvěcení kněží a biskupové, mají v církvi veškeré rozhodovací pravomoci. Laici, kterých je mnohem víc a často jsou lidsky i odborně zdatnější než mnozí příslušníci kléru, mohou mít jen poradní hlas. A to dnes stále víc křesťanů považuje za anachronické a kontraproduktivní. Leo Karrer, švýcarský pastorální teolog, laik, který nedávno zemřel, říká, že "otázka laiků je klíčovou otázkou budoucnosti církve."

V některých církevních vyjádřeních se můžeme dočíst, že toto rozdělení je dáno božským ustanovením, a že ho tedy nelze změnit. Je to tak opravdu? V textech Nového zákona je lid Boží, laos chápán v protikladu k nekřesťanské společnosti. Boží lid tedy tvoří všichni křesťané, všichni jsou laikos, laici, a nerozlišuje se, zda je někdo kněz, biskup nebo "obyčejný" křesťan. Ale od 4. století, kdy církev získala svobodu a pak i podíl na státní moci, se biskupové a kněží stali součástí společenské elity. A pojem laos se přestal používat v protikladu k pohanům, ale v protikladu právě k té elitě, k vedoucím kruhům v církvi. Laik se stává tím, kdo není knězem, je definován nepříslušností ke stavu kléru.

Středověká koncepce vyhrotila ten protiklad do krajnosti: na základě Augustinova učení o sexualitě se tvrdilo, že stav kleriků, včetně řeholníků, tedy těch, kdo žijí v celibátu, je objektivně dokonalejší než stav laický, který je jen ústupek lidským slabostem. Klerici jsou tedy kvalitou svého života nadřazeni laikům, proto také jsou v církvi dva nerovné stavy: církev učící a církev poslouchající; klérus a laici.

Ovšem ve dvou věcech měl přesto lid až donedávna důležité slovo: ve volbě biskupa, která byla zásadním právem obce, a v rozhodování o otázkách víry a mravů, které nemohl dělat biskup sám, bez souhlasu lidu. Kritériem pravověrnosti byl tedy Boží lid, církev jako celek, nikoli učitelský úřad, magisterium, jak to chápeme dnes. Ta striktní nadřazenost papeže nad celou církví byla stanovena až prvním vatikánském koncilem roku 1870. A možnost volby biskupa je v církevním právu zachována dodnes, jen se málo využívá.

Pozici laiků v církvi přehodnotil až II. vatikánský koncil: přiznal jim stejnou osobní důstojnost jako klerikům, možnost dosáhnout stejného stupně dokonalosti, aktivně se podílet na službě a životě církve. Čekali bychom tedy, že se to projeví třeba i v tom, kdo nám bude dáván za vzor. Ovšem když církev vyhlašuje blahoslavené a svaté, tak naprostá většina z nich jsou stále řeholníci, řeholnice, kněží a biskupové; i dnes, 60 let po koncilu. Laiků je mezi nimi velmi málo. Jako by jim církev chtěla říct: ano, máte stejnou důstojnost, ale stejně ti nejlepší, vzoroví křesťané žili v celibátu.

Stejně tak se nepodařilo přenést závěry koncilu do nového církevního práva. Laici v něm stále nemají možnost zasahovat do rozhodování v církvi. Peter Neuner v knížce Laici a klérus říká, že "myšlenka církve jako lidu Božího nezačala ještě přetvářet struktury církve. Dnes stejně jako dříve nevycházejí žádná pro lid důležitá rozhodnutí z lidu Božího, nýbrž z několika nositelů úřadu. Dnes jako dříve jsou téměř všechny rozhodovací pravomoci vyhrazeny kléru, který smí sám stanovit, zda a jak chce laiky zapojit do procesu rozhodování a koho požádá o radu. A v tom, jak duchovní vykonávají svůj úřad, nedokážou často mnozí členové Božího lidu rozpoznat nějakou pokornou službu."

Proto je v církvi stále silně zakořeněn klerikalismus, proti němuž tak často mluví papež František. Americký kněz a rektor kněžského semináře Donald Cozzens definuje klerikalismus jako "postoj, který se nachází v mnoha (ne ovšem ve všech) duchovních, kteří svůj status kněží a biskupů kladou nad svůj status pokřtěných učedníků Ježíše Krista. Při tom se v jejich individuální i kolektivní psýché vyvíjí pocit privilegií a nároků. To pak plodí sbor církevních elit, které si myslí, že jsou něco více než ostatní věřící."

Vím o nejednom knězi, který dlouhodobě podporoval, a dodnes podporuje Putina - mate tím hlavu svým farníkům, a spousta lidí mu věří prostě proto, že je to kněz. Pan farář přece musí mít pravdu.

A tady vidíme, že nejde jen o problém samotných kleriků. Kdyby ten klerikální postoj nepodporovala velká část "laiků", nemohl by se dlouhodobě udržet. Takže klerikalismus se nachází i v mnoha laicích, kteří kladou status kněží a biskupů nad jejich status pokřtěných učedníků Ježíše Krista: oslovují je nepatřičnými tituly, prokazují jim nemístnou úctu, přijímají nekriticky jejich vedení i názory, odmítají vlastní odpovědnost, protože jsou přesvědčeni, že veškerou odpovědnost nese klérus.

Jedna z oblastí, do které se klerikalismus promítá a ovlivňuje každého věřícího, je sexuální morálka. Proč máme stále dojem, že církev považuje šesté přikázání za nejdůležitější z celého desatera? A jak to, že požadavky v této oblasti jdou nad biblické texty i nad normy požadované v jiných církvích? Nesouvisí to s tím, že lidé, kteří o tom rozhodují, se zavázali žít v celibátu? A tedy mají v těchto věcech jinou zkušenost než laici? Nepromítá se do těch rozhodnutí spíš jejich strach ze sexuality, jejich nevyzrálost v této oblasti? Nedivme se proto, že německá synodální cesta se snaží taky toto téma kriticky promýšlet.

Na závěr pár příkladů dobré praxe: v naší partě vězeňských kaplanů jsou kněží, jáhni i laici, muži i ženy. A to, že někdo paří ke kléru, vůbec neznamená, že tu práci dělá líp nebo hůř; ani to nemá vliv na jeho postavení: třeba v pozici hlavního kaplana byla kdysi za katolickou církev Květa Jakubalová, která rozhodně nepatří mezi klérus. Nebo nedávno byla vybrána za budoucí ředitelku Jaboku kolegyně Hana Pazlarová. Postupně přebírají laici taky vedení salesiánských středisek mládeže. To, že laici řídí většinu církevních škol, charit a dalších zařízení, je dávno samozřejmost. A dělají to velmi dobře. Tak proč by se nemohli zapojit i do vedení samotné církve? Ještě jednou Peter Neuner: "Rozděluje-li se církev na duchovenstvo, které rozhoduje, a laický stav, který poslouchá a v lepším případě radí, odporuje to obrazu Božího lidu, jak jej rýsuje Písmo, jak ho žila stará církev a jak na něj znovu navázal II. vatikánský koncil."