Vy jste světlo světa!

Biblické texty si někdy navzájem protiřečí. Tak třeba v horském kázání vyzývá Ježíš k tomu, abychom nekonali skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv (srov. Mt 6, 1 - 4). Dnes nám ale liturgie předkládá jiná Ježíšova slova, kterými vybízí k opačnému jednání: "Vy jste světlo světa. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích." (Mt 5, 14.16) Jak to jde dohromady? Jak mohl Ježíš v rámci jediného kázání vyslovit tak protichůdné výzvy?

Odpověď není těžká: záleží na úmyslu, s jakým své dobré skutky konáme. Pokud někomu pomáháme jen proto, abychom na sebe upozornili, pak nám asi nejde ani tak o trpícího člověka, jako spíš o naši vlastní slávu. A pýcha je jeden z největších hříchů. Je-li však naším cílem skutečně trpící člověk, pak mu pomůžeme bez ohledu na to, zda bude náš čin zveřejněn nebo ne. A bude-li zveřejněn, nebudeme to chápat jako prezentaci své vlastní geniality, ale jako příklad, který mohou následovat další lidé, a tak bude vykonáno více dobra. A Bůh, pramen všeho dobra, bude více oslaven.

Někdy mám dojem, že si to varování před nezdravou pýchou bereme mnohem víc k srdci, než výzvu k tomu, aby naše světlo svítilo před lidmi. Jako křesťané, jako církev děláme přece spoustu dobrých věcí, ale málokdo o tom ví. Máme kvalitní církevní školy, největší síť sociálních zařízení, založili jsme a rozvíjíme hospicovou péči, poskytujeme duchovní podporu nemocným, vězňům a vojákům na misích, naše rodiny patří k nejstabilnějším ve společnosti, pečujeme o tisíce kulturních památek, soustavně a hlasitě hájíme lidská práva - a přesto jsme většinovou společností stále vnímáni jako zpátečnická organizace, která nemá současnému člověku co dát.

Chceme-li vzít vážně Ježíšova slova o soli země a světle světa, měli bychom uvažovat ve dvou rovinách: CO nabízíme dnešnímu světu, a JAK mu to nabízíme.

Pokud jde o obsah, za všemi těmi aktivitami, které jsme připomněli, stojí síla našeho poselství: víra ve spásonosnou aktivitu Boha, který se s láskyplnou péčí sklání ke všem, kdo trpí, a který také dává smysl a cíl našemu životu, přes všechna naše lidská selhání. Tato víra nás motivuje, abychom s lidmi jednali podobně, jak jedná Bůh, a tak abychom jim svou činností i svými slovy vydávali o Bohu svědectví.

Zbývá otázka, JAK to všechno nabízet, aby si toho lidé nejen všimli, ale aby také poznali, že i jim může naše zkušenost něco přinést. Jako církev máme stále velké rezervy v mediální prezentaci. Ale možná je dobré připomenout tu nejtradičnější a zároveň nejúčinnější formu předávání informací, jíž je osobní vztah. Na církevní škole Jabok opakovaně zjišťujeme, že většina uchazečů se k nám přihlašuje nikoli na základě mediální kampaně, ale pod vlivem osobních vztahů: "Kamarád u vás studuje a říkal, že jste dobrá škola, tak se k vám hlásím taky."

A pak mám ještě jeden návrh: co kdybychom se pokusili propíchnout naši "katolickou bublinu"? Být členem církevního společenství a cítit se v něm dobře je jistě veliký dar. Pokud se v něm ale cítíme tak dobře, že nepotřebujeme komunikovat s jinými, že máme problém přijmout mezi nás nového člověka, že se cítíme ohroženi lidmi odlišných názorů, že považujeme svět kolem nás za zkažený a propadlý zhoubě..., pak jsme kolem sebe postavili zeď, přes kterou lidé nemohou vidět naše dobré skutky a vzdát slávu našemu Otci v nebesích.

Takové bourání zdí či propichování bublin může vypadat různě: farníci uspořádají ve vesnickém kostele, kam téměř nikdo nechodí, sérii adventních koncertů s besedami a občerstvením; v církevních školách, charitách a dalších zařízeních pracují i nevěřící zaměstnanci a podporuje se komunikace o odlišných názorech; farnost spolupracuje s městem na kulturních či vzdělávacích programech; křesťané se zapojují do politiky a prosazují v ní sociální nauku církve. Duch svatý vane, kam chce, a když se s ním spojí kreativita křesťanů, najdeme jistě mnoho způsobů, jak být solí země a světlem světa.