Vydat se na cestu (2. neděle postní)

Kázání z roku 2020 - z doby coviu, a také z doby, kdy u nás začínaly veřejně mluvit oběti sexuálního zneužívání v církvi. Vyprávění o Abrahamovi, který se vydal na cestu, bylo v té chvíli velmi aktuální, a věřím, že je aktuální i dnes.

Josef Kordík, bývalý disident a vězeňský kaplan, říká, že byl povolaný do kněžské služby na koupališti v plavkách: "Ležel jsem u bazénu, dočetl jsem knížku Plná slávy, zavřel jsem ji a najednou jsem slyšel silný vnitřní hlas: Budeš farářem. Nic víc mi ten hlas neřekl, jen: Budeš farářem. To bylo v pátek a v pondělí jsem si začal zařizovat přestup z textilní fakulty na teologickou."

Připomíná to biblického Abráma. Hospodin mu řekl: "Vyjdi ze své země, ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin." Přitom mu bylo už 75 let! To není všechno - když se mu blížila stovka a jeho ženě bylo 90, přišel další šok: měl se jim narodit syn. A když už byl Izák na světě a Abrahám si mohl myslet, že je konečně vše v pořádku a žádné překvapení ho nečeká, přišla výzva k obětování! Abrahám je právem nazýván otcem víry. Ale nebyla to víra slepá, bezmyšlenkovitá - on naopak o každém tom rozkazu přemýšlel, často ho nechápal, někdy se s Bohem dohadoval - třeba při smlouvání o záchraně lidí v Sodomě. Německý teolog Karl Josef Kuschel, který podrobně studoval příběh Abrahama, říká, že jeho víra obsahovala "různé složky: něco pochybnosti stejně jako něco chytrosti, něco strachu stejně jako něco odvahy ke hře vabank se svým Bohem, něco ochotné poslušnosti stejně jako něco chytráckého smlouvání. Víra jako proces vykročení navzdory všemu: navzdory všem výhradám, všemu skřípění zubů, všemu strachu."

Tedy víra jako proces vykročení, a to bez ohledu na věk! Možná řeknete: ano, v mládí se člověk musí vydat na cestu, rozhodnout se o svém povolání, o své rodině - to jsou ta základní vykročení, často do neznáma. Ale v 50, 60, 70 letech už mám svůj životní styl nastavený, a když mi to funguje, proč bych něco měnil? V tomto věku už bych k zásadním změnám ani neměl sílu... Ano, souhlasím, taky už nejsem nejmladší. Přesto čas od času zaslechnu nějakou výzvu k vykročení do neznáma, výzvu ke změně pohledu, názoru, způsobu myšlení - což se pak třeba projeví i v jednání.

Třeba v poslední době jsem byl zblízka konfrontován s problémem sexuálního zneužívání kněžími. Můj kamarád, spolubratr byl nedávno obviněn z takového jednání, které se stalo před mnoha lety. A já se ptám: jak mohl člověk, který byl desítky let dobrým knězem, vzorem pro mnoho lidí, jak mohl zároveň někoho jiného tak zásadně zranit a na celý život poškodit? A zpytuji svědomí, zda jsem se i já při své práci s dětmi a mládeží nedopustil jednání, které mohlo někomu z nich uškodit. A zjišťuji, co všechno prožívá oběť takového zneužití: přestane si vážit sama sebe; ztratí víru v Boha, důvěru v církev a svátosti; jen těžce a dlouho se učí navazovat normální partnerský vztah; celý život se jí vrací do mysli negativní vzpomínky... A uvědomuje si ten, kdo to způsobil, co všechno způsobil? Jak by to mohl aspoň částečně napravit, jaké pokání by měl činit? A co může církev - co můžu já - udělat pro to, aby se takové případy neopakovaly?

Nebo jiný příklad: klimatické změny. Podle encykliky Laudato si ochrana přírody už přestává být volnočasovou aktivitou nadšenců a stává se povinnou výbavou věřícího. "Lidská existence se zakládá na třech úzce souvisejících základních vztazích: vztahu k Bohu, vztahu k bližnímu a vztahu k Zemi." (LS 65). Chovat se s úctou k Božímu stvoření, což znamená třeba vypouštět co nejméně zplodin, třídit odpad, omezovat použití plastů či spotřebu vody, to vše považuje papež za morální povinnost, stejně jako mluvit pravdu či pomáhat bližnímu. I to je výzva k novému vykročení.