Zase pohřeb...

Včera jsem byl zase na pohřbu. Za poslední měsíc zemřelo šest lidí, které jsem osobně znal, zblízka, mnoho let: 

• Jenda VÝVODA, víc než stoletý salesián v Kobylisích, který se na mě vždycky tak krásně usmíval; 
• Marie EHRLICHOVÁ, maminka mojí dlouholeté spolupracovnice a kamarádky Magdy; 
• Ivan ŠTAMPACH, víc než dvacet let můj kolega na Jaboku, moudrý a neklidný muž; 
• Vojta GLOGAR, kterého jsem před 45 poznal v litoměřickém semináři a před nedávnem jsem s ním opět prožil dva roky pod jednou středchou v Teplicích; 
• Jenda ALBRECHT, táta čtyř nezbedných kluků v Moravských Budějovicích, švagr biskupa Pavla Posáda; 
• Jindřich WERNER z Rozhraní, který v posledních letech ani nevěděl, jak se jmenuje, otec dvou krásných dcer, děda sedmi vnoučat...

Ty pocity před otevřenou rakví, ta setkání a vzpomínání s blízkými mají v sobě něco podobného: vědomí, že tady končí všechny lidské bariéry, všechna lidská rozlišování - jestli to byl klerik nebo laik, muž nebo žena, člověk slavný a vážený nebo nenápadný v pozadí... Ani Boží tresty nikdo nepřipomíná; tak nějak spontánně věříme, že Bůh je velkorysý, že se netrápí nad naší lidskou malostí, že je nakonec všechny rád přijme a obejme.

Tak si říkám: proč tohle všechno vždycky zjistíme až nad hrobem...?