Zase válka

Tak máme další válku. Tisíce mrtvých v Izraeli a v Gaze za jediný týden, statisíce mrtvých na Ukrajině za dvacet měsíců. Drastické záběry vybombardovaných měst a zmasakrovaných lidských bytostí. Teď už opravdu platí ta slova papeže Františka, že jsme svědky třetí světové války po částech. Prožíváme nejhorší bezpečnostní situaci za poslední desítky let, možná od druhé světové války. Taky vás to trápí? Taky se kvůli tomu nemůžete soustředit na práci? Taky se ptáte Boha, jak to všechno může dopustit?

A bude hůř! Válka na Ukrajině ještě dlouho neskončí, kvůli Izraeli a Palestině by se mohl dostat do konfliktu celý blízký východ. A za tím vším se skrývají geopolitické zájmy velkých mocností – Ruska, Číny a Spojených států. A aby toho nebylo málo, tak prožíváme dokonce dvojí sebezničující krizi: kromě té válečné ještě tu ekologickou. Máme za sebou nejteplejší léto v dějinách měření. Globální teplota už se zvýšila o 1,5 stupně v porovnání s předprůmyslovou érou. Ne nadarmo vydal papež před 14 dny druhou encykliku na toto téma, Laudate Deum.

Každý člověk někdy prožívá strach a úzkost: když se mu rozpadne manželství; když se po úrazu ocitne v ohrožení života; když mu umírá dítě; když se náhle dostane do vězení; když mu začnou nad hlavou lítat bomby… ve všech těch situacích si mnohem víc uvědomuje svou omezenost, svou křehkost, svou bezmocnost, a hledá něco, čeho by se mohl zachytit. Možná proto jsou právě v nemocnicích, ve věznicích a v armádě tak potřební kaplani: aby lidem naslouchali, aby jim byli nablízku v jejich úzkostech; a taky aby jim pomáhali objevovat to světýlko v dáli, které by jim dalo novou naději. Léta jsem pracoval jako takový kaplan. Každý den jsem sdílel s lidmi jejich těžké životy. Tak mi dovolte, abych spolu s vámi hledal, čeho se můžeme zachytit právě teď.

Začnu historickým kontextem: války byly vždycky, lidé vždycky řešili své konflikty násilím, začalo to už vraždou Ábela ve Starém zákoně. Jen jsme si ještě předloni mysleli, že už to máme za sebou, že to po dvou světových válkách nechceme už nikdy opakovat, že jsme dostatečně poučení. Nejsme. Nebo spíš: někteří nejsou. Mocichtiví autoritáři, především ti ruští, a pak teroristé, zejména ti islámští. A doplácíme na to všichni. Ale nezbývá nám nic jiného, než se s tím naučit žít.

Ovšem to zároveň neznamená smířit se se zlem! I když nemám dokonalý vhled, tak většinou jsem schopen rozlišit, na které straně je právo: bylo to jasné za Hitlera, je to jasné na Ukrajině, je to jasné, aspoň do jisté míry, i teď v Izraeli. Pro čistotu mé mysli je důležité, abych se osobně, vnitřně postavil na stranu života, na stranu práva. Jakákoli podpora agrese, i třeba v diskusích na sociálních sítích, je nebezpečná, je sama agresí, tedy zlem, hříchem. Jak je možné, že v reakci na izraelský konflikt čelí celá Evropa obrovskému nárůstu antisemitismu? Sociálními sítěmi se šíří výzvy ke "zplynování židovských psů", na demonstracích lidé skandují, že je potřeba "zničit Izrael". A stejně tak je tragické, když prezident Putin, který sám rozpoutal válku s tisíci civilních obětí, zdůrazňuje Izraeli nepřijatelnost "násilí proti civilistům".

Velké konflikty vychází z těch malých. Proto prvním krokem k tomu, abychom zamezili budoucím válkám, je pokoj ve vlastních vztazích. Kolik je stále ještě násilí v našich rodinách – nejen toho fyzického, často spíš toho psychického, které není tolik vidět. Nebo ve společnosti – politická polarizace, hrozby a vulgarita na sociálních sítích; a taky násilí v církvi – urputný boj za vlastní pravdu, jako by šlo o pravdu Boží, a přitom jde jen o naše malé, často hloupé lidské názory. Jsme schopni tohle všechno zastavit? Nebo aspoň zmírnit? Ano, velké konflikty vznikají z těch malých!

Pokud ale máme dosáhnout pokoje ve svých vztazích, tak ho napřed musíme mít sami ve své duši. To je těžké, když na nás doléhá tolik negativních zpráv. Potřebujeme něco pozitivního, a těch dobrých zpráv je ve skutečnosti taky dost, jen je musíme umět hledat. Stále se rodí děti, stále svítí slunce, stále prožíváme životodárný koloběh přírody, stále jsou kolem nás krásní, moudří a obětaví lidé. A je jich mnohem víc než těch zločinců! Jedna kamarádka mně říkala: jsem ráda, že mám právě teď malého vnoučka! Klidně můžu večer vypnout všechny ty krvavé zprávy, místo nich si pustím obrázky děťátka a jsem šťastná! Ano, užívejme si všeho toho dobrého a krásného kolem sebe. A hlavně: stále je nám nablízku Bůh, který sám je láskou, dobrem, pokojem, a to všechno nám nabízí v nekonečné míře. Navzdory zlu, navzdory válkám.

Když se díváme na ty tragédie, tak můžeme cítit bezmoc. Ale nejsme úplně bezmocní, vždycky můžeme nějak přispět ke zmírnění lidského utrpení. Pravda, nezastavíme válku; ale můžeme pomoct těm, kteří tou válkou trpí: svýma rukama, svými penězi, šířením pravdivých informací. Jistě, je to kapka v moři; ale když budou takto pomáhat miliony lidí, tak už to není málo, už můžou zachránit mnoho životů.

A můžeme udělat ještě víc: můžeme se modlit. Tím, že navážu ve své duši kontakt s Bohem, přispívám k propojení Boha s každým člověkem, s celým lidstvem. Vnáším do toho moře zla kapku pokoje. Jakákoli chvíle strávená s Bohem je podporou života. Pro mě je obzvlášť cenná eucharistická hostina, kdy vnímám, jak se i sám Bůh podílí na našem utrpení, jak se i on sám stává obětí lidského zla, jak se v přijímání jeho Těla a Krve můžu s ním úplně sjednotit a vytvořit tak ostrůvek míru, třeba i uprostřed války. Papež František v neděli řekl, že "modlitba je mírnou a svatou silou, která se staví proti ďábelské síle nenávisti, terorismu a války".

Nakonec chci připomenout, že všechno má svůj smysl. I zlo, i bolest, i válka. Viktor Emanuel Frankl našel smysl v hrůzách koncentračního tábora. Starozákonní Job našel smysl v naprosté ztrátě svého majetku i své rodiny. Já nacházím smysl – i když pomalu, těžce a s odstupem mnoha let – v předčasném úmrtí svého bratra a sestry. Hledat smysl je často bolestné: Němci prožívali desítky let kolektivní výčitky svědomí, ale našli tu odvahu do hloubky reflektovat svou vinu na rozpoutání druhé světové války. Probudilo to v nich odhodlání žít a pracovat pro mír a jsou v tom ostatním národům vzorem. Na rozdíl od Rusů, kteří tu odvahu neměli a dodnes uctívají masového vraha Stalina jako národního hrdinu. Ještě nevíme, kam nás dovede toto nové období válek. Ale věřím, že ten smysl taky jednou objevíme. A že se z toho poučíme a místo kultury smrti začneme vytvářet skutečnou kulturu života.

Jak řekl papež František: "Válka nemůže být něco nevyhnutelného: nesmíme si na ni zvykat! Místo toho musíme dnešní rozhořčení proměnit v zítřejší závazek. Protože pokud z toho vyjdeme stejní jako dřív, budeme všichni nějakým způsobem vinni. Tváří v tvář nebezpečí sebezničení ať lidstvo pochopí, že nastal čas vymýtit válku, vymazat ji z lidských dějin dříve, než ona z nich vymaže člověka."