Zemřel Ivan Štampach

Zemřel můj kolega, snad můžu říct i přítel. Ivan Štampach. Vzpomínám na něj, vážil jsem si ho. Moudrý, vzdělaný a přímý člověk. Kromě odborných prací mě oslovila jeho duchovní knížka A nahoře nic... Po dlouhá léta učil religionistiku na Jaboku. Když ho vyhodili z KTF, když odešel od dominikánů i z katolické církve, zůstal věrný Jaboku. Od nás neodešel, my jsme ho nevyhodili. Ivane, díky!

Někdy před dvěma lety jsem dostal od Ivana e-mail, kde mně děkuje za článek s citacemi z knihy Bruna Moriho Křesťanství bez náboženství. Píše: "Takhle nějak to mám s kresťanstvím i já. Myslím, že kniha by se měla vydat v češtině." A nabízí pomoc s hledáním předkladatele. Zpráva končí návrhem setkání: "A třeba se někdy potkejme naživo." Nepotkali jsme se, protože na Jabok už tenkrát Ivan nechodil, a já jsem si nenašel čas, abych ho navštívil. Dnes mě to mrzí...

Fascinoval mě jeho široký rozhled po náboženských i politických obzorech, a zároveň jeho hluboký vhled do vzájemných souvislostí. Opakovaně podporoval důstojnost a práva homosexuálů a rozvedených, měl silné sociální a ekologické cítění - politicky se orientoval do levého středu, veřejně přiznával své členství v zdenářské lóži. Jeho osobní pevnost a odvahu dosvědčuje skutečnost, že v době normalizace strávil čtyři roky nespravedlivě ve vězení. Myslím, že to všechno je dobře patrné z jeho vlastní charakteristiky, kterou publikoval na svém blogu https://ivan-stampach.bloger.cz/:

"Jsem synem amerického vojáka, který se podílel na osvobození západních Čech, a české matky. Vědomí o amerických kořenech mi v mládí pomáhalo politicky se orientovat. Byl jsem adoptován rodinou Štampachů, kteří mě vychovávali v masarykovské tradici, k poctivosti, humanitě, pravdivosti, k nezávislosti a vnitřní svobodě. Velkou část dětství a mládí jsem prožil na Slovensku. Byl jsem učitelem. V sedmdesátých letech mnulého století jsem si odseděl čtyři roky za "přípravu na opuštění repbuliky a přípravu na podvracení republky ve spolupráci s cizí mocí".

Tajně jsem byl vysěcen za kněze v římskokatoické církvi. Setrval jsem v této službě s rostoucím vnitřním odporem, nejprve utajeně a pak veřejně v létech 1983-1999. Pak mě přijalo starokatolické splečenství. Nejdelší období života, vlastně doposud, se věnuji studiu náboženství, které však pro mne není jen akademickým religionistickým objektem, ale i po rozchodu s církevní aktivitou stále výzvou.

S výhradami se někam zařazuji. Tuším hlubinu skutečnosti, Světlo, v němž je vše doma. Tato, mohu-li ještě použít tohoto zprofanovaného slova, božská skutečnost však není pro mne Vševládcem a my lidé bídnými červy plazícími se v prachu u podnoží jeho trůnu. Je duchovním zdrojem a obsahem přírody, je i naši vlastní hlubinou. Vše přesahuje a zároveň obklopuje a zahrnuje. Je to Život sám, proto se také hlásím k etice úcty k životu.

Cítím se být pozván k vhledům do nejvlastnější takovosti pomíjivého světa, k zářivému probuzenému vědomí, k buddhovské přirozenosti všech věcí. Podobně šli snad i křesťanští mystici jako Mistr Eckhart, Jan od Kříže a Angelus Silesius. Odvážně se nořil do temné propasti božství a všudypřítomného světla Jacob Böhme. Filosofickým jazykem to z klasiků geniálně vystihuje Friedrich Schelling. 

Corpus hermeticum je u mne v knihovně na prvních třech místech vedle Bible a mahájánových súter. Cítím se spřízněn s tradicí stavitelů chrámů, rosikruciánskou a martinistickou. Rudolfa Steinera, složitou, místy i problematicku postavu, potkávám od mládí a objevuji u něj podněty. Zvláště když ho po stu letech od doby, kdy psal, tlumočí dnešní autoři jako Christopher Bamford, Georg Kühlewind, Massimo Scaligero, Dennis Klocek nebo Arthur Zajonc.

Věřím že judaismus, islám, hinduismus, buddhismus a další tradice mohou s křesťanstvím a se sekulárním humanismem slušně koexistovat v otevřené západní společnosti a že všechny tyto směry mají potenciál, který mohou s ostatními sdílet. Zastávám svobodu vyznání pro všechny občany. Náboženské organizace má zákon efektivně usměrňovat, aby respektovaly demokratická a liberální pravidla. Žádný z těchto směrů nemá mít monopolní postavení.

Snažím se propjit ve veřejném prostoru, nakolik je to možné, duchovní aristokracii se světským, rovnostářským a plebejským rázem státu. Demokracie je pro mne vládou se svobodným souhlasem občanské společnosti. Za reálnou ji pokládám, když je občanská, ale zároveň sociální a když chrání Zemi a její tvory. Jsem ve stejné míře Evropanem jako Čechem. Odmítám ideologii národního státu.

Na revolucích konce 18. století oceňuji humanistický étos, důraz na volnost, rovnost a bratrství, ale jsem kritický k jakobínskému teroru a k produktu těchto revolucí, k systému, který vše mění na byznys. Oceňuji však podnikavé jednotlivce, věřím, že si zaslouží podporu. Zároveň věřím, že by nic nezmohli bez těch, které musí přizvat ke svému dílu. Mají je brát jako spolupracovníky, ne jako poddané. Hájím občanské svobody a lidská práva včetně sociálních a zvlášť práva menšin proti zvůli většiny.

Ještě bych se rád přiznal k několika zdrojům inspirace. Jsou jimi Johann Wolfgang Goethe, Nikolaj Berďajev, Martin Buber a Erich Fromm."