„Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se, jak si přeješ.“ (Mt 15,21-28)

Kázání na 20. neděli v mezidobí, cyklus A

Tři biblické texty na jedno téma, které autoři na svou dobu chápou převratně, bourají tehdy platné zásady a zavedená tabu: vstřícnost k cizincům, jinak věřícím, jinak smýšlejícím. Tedy téma velmi živé i dnes, ve společnosti i v církvi.

Izaiáš: přijmout cizince, kteří přijali naše náboženství. I to je na tehdejší dobu revoluční, protože Židé spojovali svou víru s národností, jen oni jsou přece národem Bohem vyvoleným! Přesto Izaiáš výslovně vyzývá k jejich přijetí – i když nemají židovskou krev, mohou se stát plnoprávnými členy jejich národního a náboženského společenství. Boží přísliby jsou určeny nejen Židům, ale všem: "neboť můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy."

Pavel: "Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství." Je mu jasné, že odmítání Židů je jen dočasné, Bůh směřuje k milosrdenství pro všechny. A dnes jsme zase o krok dál: musí to být jenom tak, že všichni přijmou právě křesťanství? Co když nejde o konkrétní náboženství, které je vždy relativní, ale o vnitřní přijetí Boha a jeho hodnot? Každý, kdo miluje, viděl Boha, a je tedy Kristem vykoupen, ať je to křesťan, nebo Žid, nebo muslim, nebo třeba ateista. Ne věřit podle církve, ale žít podle Krista (Bruno Mori)!

Ježíš: "Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se, jak si přeješ." Podle pravidel tehdejší doby měl kananejskou ženu odmítnout. Přesně tak to udělal, dokonce dvakrát, a docela tvrdě: "Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům." Možná to ale od začátku byla jeho hra, aby zjistil, jaká je skutečná touha té ženy, a taky jak to budou vnímat okolostojící. Nakonec udělal to, co možná od začátku zamýšlel: překročil všechna tabu a dceru jí uzdravil.

S čím se to dá srovnat dnes? Třeba s tím, že kněz podá eucharistii člověku, který ji nesmí přijímat, ale zároveň po ní moc touží. Nebo že požehná ke společnému životu dvěma lidem stejného pohlaví, protože ví, jak se navzájem upřímně milují. Nebo že nechá při mši svaté kázat ženu, o níž ví, že má co sdělit ze svého duchovního bohatství.

Myslím, že tak nějak by jednal Ježíš dnes. Překračoval by naše lidská tabu a uzdravoval ty, kdo ho prosí.

Ovšem jedna věc je vidět tento krásný Ježíšův ideál, a jiná věc je sám podle toho jednat. Máme však důležitý prostor, kde se to učíme, a tím je rodina. Přijmout a respektovat své dospívající dítě, když začíná vidět věci jinak než my, přijmout svou snachu nebo tchýni; svého zetě nebo tchána takového, jaký je, nemluvit jí / jemu (a tedy ani svým dospělým dětem) do života. Pro nás řeholníky je takovým prostorem komunita – někdy je těžké přijmout a respektovat odlišného spolubratra. A všichni se setkáváme s lidmi, kteří mají jiné názory politické, církevní… Snažit se je pochopit, respektovat, i když s nimi nemusíme souhlasit. O to jde možná dnes víc než kdykoli v minulosti. Protože dřív lidé neměli tolik možností setkávat se s těmi, kdo byli odlišní. Dnes se s nimi setkáváme stále. O to víc je třeba usilovat o respekt, toleranci, úctu.