Ženy u Ježíšova hrobu

V Matoušově velikonoční zprávě hrají hlavní roli ženy. To je v rámci tehdejší patriarchální společnosti překvapující, zvláště když vezmeme v úvahu klíčový význam této události z hlediska křesťanského zvěstování.

A nejde jen o Matouše. Všichni evangelisté mluví o tom, že v neděli brzy ráno se některé ženy vydaly ke hrobu s vonnými mastmi, aby pomazaly Ježíšovo tělo. Viděly odvalený kámen a prázdný hrob, mluvily s andělem. Matouš pak pokračuje zprávou o zjevení dvěma ženám, podle Marka a Jana se Ježíš setkal s Marií Magdalskou. Jen Lukáš se o takovém setkání nezmiňuje.

Vyprávění o ženách u hrobu a o tom, že se Vzkříšený zjevil Magdaléně, patří k základním narativům prvotní církve. Můžeme to chápat jako symbolické vyvrcholení Ježíšova vztahu k ženám, o kterém se evangelisté zmiňují častěji. Víme, že během veřejného působení ho provázela kromě učedníků i skupina žen, které ho obdivovaly, naslouchaly mu a zároveň se staraly o jeho všední potřeby. On s nimi běžně mluvil a choval se k nim se stejnou úctou jako k mužům. Známe také příběhy, ve kterých se Ježíš chová k ženám velmi nadstandardně, překračuje běžné zvyklosti své doby: Samařanka u studny (J 4), cizoložná žena, kterou ochrání před kamenováním (J 7), Marta a Marie (L 10).

Kulturní revoluci, kterou Ježíš ve vztahu k ženám přinesl, dobře vystihuje papež František: "Ježíšovo učení o ženě mění dějiny. Žena byla před Ježíšem někým jiným než po něm. Ježíš přidává ženě na důstojnosti a klade ji na roveň muži, protože doceňuje první slova Stvořitele, který praví, že oba dva jsou "obrazem a podobou Boha". Oba dva, nikoli muž a potom – trošičku níže – žena. Nikoli, oba dva! Samotný muž bez ženy po svém boku – ať již jako matky, sestry, manželky, spolupracovnice, přítelkyně – není obrazem Boha. Obrazem jsou oba dva!"

Než se tato dimenze ježíšovské revoluce uskutečnila v naší společnosti, trvalo to dva tisíce let. Rovnost muže a ženy je dnes – alespoň v teorii – samozřejmostí. Výzvou však stále zůstává uvedení této teorie do praxe.

Jeden z největších projevů nerovnosti se skrývá za zdmi našich domovů: oběťmi domácího násilí jsou v naprosté většině ženy, jeho pachateli jsou naopak v 90 procentech muži. Výzkumy ukazují, že každá třetí žena zažila od svých 15 let fyzické, sexuální nebo psychické násilí. A podle informací z církevních soudů se domácí násilí nevyhýbá ani křesťanským rodinám.

Dalším problémem je mzdová nerovnost – ženy u nás dostanou za stejnou práci průměrně o 20 % nižší odměnu než muži. Také zastoupení žen ve vedoucích pozicích je velmi nízké – v politické sféře kolem dvaceti procent, v ekonomické ještě nižší. A rezervy máme i v církvi: většina rozhodujících pozic je v ní přece tradičně vázána na kněžské svěcení, ke kterému mají přístup pouze celibátně žijící muži.

Minulý předseda německé biskupské konference Georg Bätzing považoval rovnost muže a ženy v katolické církvi za velkou výzvu svého funkčního období: "Téma ženy v církvi je nejnaléhavější otázkou budoucnosti." Podrobněji se tímto tématem zabývala Synodální cesta katolické církve v Německu, stejně jako synodání proces světové církve. Všichni se shodují, že třeba plně využít možností, které poskytuje současné církevní právo nejen mužům, ale i ženám: vedení farních společenství, vedoucí pozice v církevních institucích a diecézních správách nebo liturgické služby. Další úvahy směřují k jáhenskému, případně i kněžskému svěcení žen.

Anděl vyzval ženy, které přišly ke hrobu: "Vy se nebojte!" Také Ježíš jim řekl: "Nebojte se!" Chtěl bych povzbudit i dnešní křesťanské ženy: Nebojte se! Církev si váží toho, jak velkodušně jí nabízíte své schopnosti jako katechetky, pastorační asistentky, sociální pracovnice, finanční expertky i manažerky. A nebojte se taky zvednout svůj hlas, pokud byste ze strany církve vnímaly neúctu, nedostatečné ocenění nebo malý prostor k realizaci svého poslání.