Ženy v církvi – nekonečný příběh

Znám osobně několik žen, které věří, že je Bůh volá ke kněžství. Jak jim mám vysvětlit, že je Bůh nevolá jen proto, že jsou ženy? Zatím se snažíme vysvětlit Bohu, že je volat nesmí, protože my, muži, je mezi sebou nechceme. Ale neměli bychom spíš poslouchat, co chce Bůh vysvětlit nám?

Teď v postní době se na mě lidé často obrací se žádostí o svátost smíření, někdy i o generální zpověď, třeba po mnoha letech. Přicházejí s velkou pokorou, jsou to hluboká vyznání. Snažím se jim naslouchat, být jim blízko, doprovázet je, dát jim najevo Boží milosrdenství a velkorysost. Snad se mně to trochu daří. A zároveň mě napadá, jak by bylo dobré a užitečné, kdyby tuto službu mohly poskytovat i ženy. Znám jich víc, které by to možná zvládaly líp než já. Nedávno mně vyprávěly řeholní sestry, které pracují jako kaplanky v nemocnicích, že se jim pacienti svěřují se svými životními kopanci a žádají je o rozhřešení. Ale ta sestra jim ho nemůže dát, musí volat kněze, kterého ten pacient vůbec nezná, nemá k němu důvěru a třeba s ním ani nechce mluvit.

Tohle všechno jsem si vybavil, když jsem četl závěrečnou zprávu expertní skupiny, která řešila ÚČAST ŽEN NA ŽIVOTĚ A VEDENÍ CÍRKVE. Píše se tam, že "stále více žen všech věkových kategorií a v různých částech světa se již necítí v církvi doma, až do té míry, že ji úplně opouští. Neschopnost naslouchat jim a řešit tuto jejich tíseň může ohrozit schopnost církve plnit své poslání. Musíme proto uznat, že "ženská otázka" je znamením doby, že skrze ni promlouvá i Duch svatý."

Ano, o tom svědčí i to, že se na to téma vydávají knížky, mluví se o něm v podcastech a na konferencích, teď se mu věnuje nejnovější číslo časopisu Salve. Text toho dokumentu docela věrně popisuje podstatu problému: ukazuje, jak se změnilo postavení ženy ve společnosti, jak i církev se hlásí k rovné důstojnosti mužů a žen, ale praxe je úplně jiná:

"Ačkoli bylo dosaženo velkého pokroku, bohužel je třeba uznat, že je ještě mnoho co dělat. To vyvolává u mnoha žen obavy ohledně jejich účasti na životě komunit, ve kterých žijí, zejména když srovnávají církevní realitu s občanskou společností. Tyto obavy se projevují několika způsoby:

- především stále roste počet žen (mladých i starých), které se už nepovažují za "katoličky";

- stále více žen se přestává aktivně účastnit života místní církve, což vede také k poklesu povolání k řeholnímu životu – tento jev se již neomezuje jen na západní svět;

- mnoho žen, které jsou aktivní v pastoraci nebo jsou odbornice na teologii a kanonické právo, žádá přezkoumání současných forem vedení církve, aby byly vedoucí role dostupnější ženám. Je třeba zvážit otázku přístupu žen ke svátostnému kněžství, kázání při bohoslužbách, vedení farností nebo některých diecézních úřadů."

Pak se tam popisuje klerikalismus jako "tendence automaticky přenášet autoritu a jedinečnou roli, která náleží knězi v rámci eucharistického slavení, na všechny ostatní oblasti komunitního života. To, že kněz předsedá eucharistii, tak někteří chápou jako ospravedlnění zásadně autoritářského stylu vedení komunity." Ano, souhlasím, ale tak je to přece dané kanonickým právem: farářem může být pouze vysvěcený kněz, a ten je taky jediným statutárem farnosti, s právem veta nad všemi svými poradními orgány. Takže i když se tady jasně říká, že to tak být nemá, že teologicky je to špatně, tak z právního hlediska to tak prostě je, a nejde to jinak.

Ta zpráva samotná má jen 12 stran, ale dalších skoro 70 stran tvoří dodatky. První dva detailně popisují výrazné ženské postavy v Bibli a v dějinách církve. Chce se tím ukázat, že ženy měly i v minulosti často velký vliv, i když nemusely mít nějakou formální mocenskou pozici – na to můžeme i dnes navázat. Třetí dodatek ukazuje, k jakým změnám došlo v poslední době: muži i ženy můžou být ustanoveni do služeb lektorů, akolytů a katechistů; papež František jmenoval některé ženy do vedoucích pozic vatikánských dikasterií, někteří biskupové zavádí nové manažerské pozice, které mohou zastávat lidé bez kněžského svěcení. Třeba ve frankofonních zemích obsazují často právě ženy pozici Generální delegátky, která koordinuje pastorační činnost v celé diecézi. Nebo v diecézi Klagenfurt v Rakousku mají od loňska biskupskou vikářku pro sektor synodality a rozvoje církve. U nás v Brně vznikla před několika lety pozice moderátorů pastoračních aktivit v rámci děkanství, a tu většinou taky zaujímají ženy. Když k tomu připočítáme skvělé učitelky a ředitelky církevních škol, vedoucí pracovnice v charitách, ředitelky salesiánských středisek mládeže, tak vidíme, že těch žen ve vedoucích funkcích máme v církvi opravdu hodně, a svou práci konají určitě se stejným nasazením a ve stejné kvalitě jako muži, často i mnohem líp. Tak zase ta jednoduchá otázka: proč by nemohly být ženy i v pozici faráře nebo biskupa?

K obhajobě současného systému se někdy užívá rozlišení mariánského a petrinského principu. Tedy že církev má mužskou tvář, kterou symbolizuje apoštol Petr, a ženskou tvář, jak ji vidíme na Panně Marii. Podle toho máme rozdělené role: muži mají řídit, učit, vést, ženy mají naslouchat, pečovat, modlit se. Tak je to často v církevních dokumentech, připomínají to i poslední papežové.

Čtvrtý dodatek k té synodní zprávě ale říká, že tento koncept "je to založen na genderovém stereotypu, který zobecňuje rozdíly mezi vlastnostmi a schopnostmi mužů a žen, a přitom lidé se od sebe liší především jako jednotlivci. Různé vlastnosti spojované s Marií – a tedy i se ženami obecně – jako třeba pečlivost, nejsou výhradně ženské, ale lze je vztáhnout i na muže a naopak." Ježíš v evangeliích přece projevuje něhu a péči. A Maria Magdalena, když má dvanácti chlapům vysvětlit, že Ježíš vstal z mrtvých, musí projevit velkou pevnost a rozhodnost.

Takže padl další argument zastánců starých pořádků. Je příjemné tohle všechno číst s vědomím, že to není názor jen nějakých pár lidí na facebooku, ale výsledek práce expertů na nejvyšší úrovni v církvi. A že tedy by to měla brát vážně celá církev, nejen nějaká ta fb bublina… Jenže, co tedy udělat, aby se to změnilo v praxi, kromě tradičních výzev k obrácení a k modlitbě?

Dokument doporučuje, "aby se vytvářely pro osoby bez svěcení nové institucionální role související s vedením komunity, ale také se službou naslouchání, útěchy a doprovázení. Teologie a kanonické právo mají prozkoumat nové formy výkonu autority založené na svátosti křtu a odlišné od těch, které vyplývají ze svěcení, aby se mohla prosadit větší účast žen ve vedoucích rolích." Tedy: vytvořit pro ženy prostor, aniž by se jim umožnilo přijímat svěcení. To je jistě krok dopředu, ale zároveň to budí otázky: když přiznáme ženám stejnou důstojnost, stejnou odbornost, stejné kvality jako mužům, tak proč by nemohly to svěcení přijmout? Asi nejlíp, i když drsně, na to odpověděla Anežka na FB: "Aby se ženy nažraly a patriarchální církev zůstala celá."

V Německu vyšla před pár lety knížka s názvem Protože Bůh to tak chce – je to svědectví stopadesáti žen, které věří, že je Bůh volá k jáhenství nebo ke kněžství. A mají k tomu všechny předpoklady. Já znám osobně několik takových žen u nás. Jak jim mám vysvětlit, že je Bůh nevolá jen proto, že jsou ženy? Zatím se snažíme vysvětlit Bohu, že je volat nesmí, protože my, muži, je mezi sebou nechceme. Ale neměli bychom spíš poslouchat, co chce Bůh vysvětlit nám?