Žijeme z eucharistie

Při poslední večeři nám dal Ježíš největší dar: své tělo a svou krev. O jeho rozdávání se starají kněží. Jejich počet i síly jsou však omezené.

V jednom českém městě pracují tři kněží a jáhen, vdovec v důchodovém věku. Ten se stará zejména o staré a nemocné farníky – navštěvuje je v nemocnicích, nosí jim domů svaté přijímání. Nedávno onemocněl. Nahlásil svému faráři, že nemůže do služby, protože sám leží doma. Během celých tří týdnů mu ale nikdo nedonesl svaté přijímání; žádný z kněží ho nenavštívil. Tu službu, kterou on den co den obětavě nabízel svým bližním, jemu samotnému nikdo neposkytl. Doufám, že je to jen smutná výjimka, že snad šlo o nedorozumění, a že většina kněží si svých spolupracovníků váží. Přesto mě to zarazilo; představil jsem si, že i na mě, jako na kněze, se může někdo dívat prizmatem podobných zkušeností.

Zelený čtvrtek je svátkem kněží. Scházíme se s biskupem a obnovujeme svůj slib věrnosti Bohu a církvi. Protože právě v tento den udělal Ježíš dvě symbolická gesta, která určila podstatu služebného kněžství: umyl apoštolům nohy a rozdal jim chléb a víno, které prohlásil za svoje tělo a krev. Od té doby má každý kněz tentýž dvojí úkol: být ke službě svým bližním a slavit s nimi Ježíšovu poslední večeři.

Jenže: co dělá běžný český kněz? Většinou pečuje o majetek: stará se o kostely, fary a pozemky, často pod památkovou ochranou. A s tím je spojená spousta administrativy a shánění finančních prostředků. S Ježíšovým zadáním to má pramálo společného.

Na Dominikánské 8 nedávno proběhly dvě diskuse na téma církev a peníze. Mimo jiné se tam ptali, co má církev dělat s těmi stovkami kostelů, které ke svému provozu nepotřebuje. Na žádném řešení se neshodli. Další otázkou bylo odměňování: jak to, že má běžný kněz s vysokoškolským vzděláním a často s desítkami let praxe v oboru plat na úrovni minimální mzdy? A jak to, že pro laické pastorační pracovníky skoro žádné mzdové prostředky nejsou?

Benedikt Mohelník výsledek té debaty shrnul tak, že "základním postojem vedení pražské arcidiecéze je zachování současného stavu, založeného na plošné sakramentální pastoraci v husté farní síti. A to ne na základě promyšleného rozhodnutí, ale ze setrvačnosti a možná ještě víc z jakési přiznané bezradnosti. Vize pro budoucnost, představa o podobě církve v příštích letech není nijak formulována. Vedení církve nemá stanovené pastorační priority."

V té debatě byla řeč o Praze; u nás v litoměřické diecézi to není o nic lepší, jinde se možná dělají nějaké kroky. Snad pomůže taky synodální proces. V něm se o životě a práci kněží mluví často. Třeba v rakouské syntéze se říká, že "nedostatek kněží a také rostoucí úbytek dobrovolníků vedou k vyčerpání, kněží se také ne vždy cítí být vyslyšeni, někteří mají pocit, že se jejich služba zpochybňuje. Co dělá kněze dobrým knězem? Proč stále méně mužů cítí povolání? O těchto otázkách je třeba diskutovat."

Ano, otázek je hodně. Přitom hlas samotných kněží v těch diskusích moc slyšet není. Proč? Jsou spokojení se svou situací? Nebo mají pocit, že synoda bourá jejich jistoty či ohrožuje jejich postavení? Globální synodní dokument říká, že "zprávy projevují citlivost vůči osamělosti a izolaci mnoha duchovních, kteří se necítí být vyslechnuti, podporováni a doceněni: mezi snad nejméně zřetelné hlasy v syntézách patří hlas kněží a biskupů, kteří hovoří o sobě a o svých zkušenostech. Je třeba věnovat zvláštní pozornost ordinovaným duchovním a naslouchat jim, aby mohli hovořit o mnoha dimenzích svého citového a sexuálního života." Ano, kněz je taky člověk, taky prožívá své pochybnosti, konflikty, krize, vyhoření… Jenže má pocit, že to nesmí dát najevo, že musí stále plnit, co se od něj očekává. A pak třeba zjistíme, že ten kněz, který funguje jako stroj, je už deset let závislý na alkoholu…

Na druhé straně: jistě znáte dobré kněze, lidsky zralé, vzdělané, kteří žijí s Bohem a vytváří ve svých farnostech zdravá společenství. Jenže kolik takových je? A kolik i oni musí dělat těch technických a ekonomických věcí, které by vlastně dělat neměli? A co naopak dělat nemůžou, i když by chtěli? Třeba být vstřícní k rozvedeným nebo homosexuálům, zaměstnat a důstojně zaplatit laické spolupracovníky, dát víc prostoru ženám…

Podle druhého vatikánského koncilu je liturgie "vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla. Proto všichni, kdo se vírou a křtem stali Božími dětmi, se mají účastnit oběti a jíst ze stolu Páně." (SC 10) Pak se ale můžu ptát, proč církev některým svým členům zakazuje přístup ke stolu Páně. Kvůli jejich hříšnému životu? Ale kdo z nás je bez hříchu? Nebo proč nastavuje tak náročné podmínky k tomu, aby se někdo mohl stát knězem, že je pak pro mnoho lidí eucharistie nedostupná? V některých oblastech Afriky nebo Latinské Ameriky po staletí nemají domorodé kněze, protože jejich kultura je neslučitelná s celibátem.

U nás to dnes ještě necítíme, protože počet kněží se za posledních dvacet let moc nemění. Jenže bohoslovců rychle ubývá: z olomouckého semináře vycházelo v devadesátých letech dvacet až třicet novokněží ročně, teď je to míň než deset, loni a předloni jenom šest. Za pár let tedy začnou kněží vymírat a naděje na změnu není na obzoru. Ani se nedivím: k tomu, aby se stal člověk údržbářem památek, přece nemusí studovat teologii a žít v celibátu! V době, kdy se začínaly v Americe odkrývat první případy sexuálního zneužívání, řekl tehdejší generální vikář v Kansas City tato prorocká slova: "Paternalistické postoje, rostoucí uvědomění žen, nedostatečné pochopení hodnoty celibátu, velké procentuální zastoupení homosexuálních kněží, problémy s pedofilií, to vše natolik ovlivnilo naše snahy o zvýšení počtu povolání, že už nevidím žádnou možnost, jak zachránit kněžství v té podobě, jak ho známe dnes. Máme-li najít kreativní řešení, musíme o tom mluvit. Jsme svátostná církev. Musíme slavit eucharistii, jinak zemřeme."

Ano, hledat kreativní řešení. Za komunismu jsme slavili bohoslužby v malých společenstvích po bytech nebo v přírodě. Eucharistická hostina byla spojená s hostinou lidských vztahů, společné práce či sportu, a samozřejmě taky s jídlem a pitím. Vrátili jsme se k tomu nedávno za covidu: v Teplicích třeba rádi vzpomínáme na nedělní mše u Kiezlerů na zahradě. Není právě v tomto jedna podoba církve budoucnosti? Nemohlo by kněžství mít víc tváří? Bernhard Häring kdysi navrhoval, aby byli svěceni na kněze senioři, kteří ještě mají dostatek energie a motivaci ke službě. Nebyli by faráři, ale mohli by v menších skupinách slavit eucharistii. Nebo další Häringův návrh: poskytnout svěcení zdravotním sestrám, které často slyší od pacientů celoživotní zpovědi – proč by jim nemohly dát i rozhřešení a pomazání nemocných? A zase, nestaraly by se o farnost, měly by pověření jen pro tuto specifickou službu. Totéž by se mohlo týkat kaplanů a kaplanek ve věznicích nebo v sociálních službách. Anebo obnovit starou praxi dělnických kněží, třeba i ženatých, kteří by přinášeli křesťanské poselství do civilního světa.