Život není černobílý
O zemřelých mluvíme s úctou. To však neznamená popírat realitu, mluvit o někom jako o světci, když víme, že měl i temné stránky.
Nedáno se mnou natáčel podcast jeden můj kamarád, který je katolík, ale na církev se dívá kriticky a silně vnímá i ten pohled lidí zvenku. Mimo jiné se mě ptal: "Jak to, že panuje dojem, že církev považuje za správné brojit proti uprchlíkům a dělat z nich zásadní ohrožení naší civilizace? Že nejvyšší představitel církve veřejně podporuje nenávistného a xenofobního politika? Že vedení církve se vyjadřuje k politice až ve chvíli, kdy si někdo dá do programu, že jí šáhne na majetek? Že církev hlavně řeší, jak se mají v soukromí i na veřejnosti chovat lidi, kteří k sobě cítí lásku a partnerskou náklonnost? Je toto dnes skutečná tvář církve?"
Snažil jsem se vysvětlit, že to není skutečná tvář církve. Ale že to je tvář, kterou jí dávají někteří její představitelé, bohužel často právě ti, kteří jsou nejvíc vidět a slyšet. Jedním z nich byl kardinál Dominik Duka, který pár dní po tomto natáčení zemřel.
Úmrtí takové osobnosti vždycky vyvolá spoustu reakcí. Kladných i záporných. Jistě, o zemřelých se snažíme mluvit s úctou a volit přitom vhodná slova. To však neznamená, že bychom měli popírat realitu, mluvit o někom jako o světci, když víme, že měl i temné stránky.
Třeba můj kamarád Bob Fliedr se k tomu v nekrologu pro Hospodářské noviny postavil věcně. V první polovině článku popsal Dukovy kontroverzní kroky, od jeho účasti na olympiádě v Soči a relativizace agresivní politiky Ruska, přes přílišnou blízkost s některými autoritářskými politiky, až po zlehčování sexuálního zneužívání v církvi. Druhou půlku textu věnuje Bob Fliedr Dukovým zásluhám: statečně se postavil proti komunistickému režimu, jako provinciál úspěšně provedl dominikánský řád náročným přelomovým obdobím, dokončil proces majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi. Ano, to jsou fakta, a je jich na obou stranách mnohem víc.
Tento článek je pro mě ukázkou, že je možné mluvit o zemřelých lidech s úctou, a zároveň pravdivě. Učíme se to se nejen v případě Dominika Duky. Křesťanská hagiografie je přece plná černobílých příběhů, jako kdyby svatí byli naprosto dokonalí. Ale oni taky hřešili! Stejně tak na opačné straně, historie zločinu – ta je taky plná černobílých příběhů, jak kdyby zloději a násilníci byli veskrze zlí lidé. Jenže oni často vykonali i mnoho dobrého!
Další zajímavý nekrolog napsal Ondřej Havlíček na webu Téma21. Snaží se pochopit, proč působil Duka, zvláště v posledním období svého života, tak kontroverzně. A sděluje zajímavou zkušenost, kdy se s ním osobně setkal letos na jaře jako novinář, při natáčení rozhovoru: "Mimo kamery nám prozradil, jak si pamatuje všechny historické souvislosti, které používá ve svých projevech. Prý proto, že jako dítě poslouchal s rodiči západní rozhlas. A přiznal, že v současnosti tráví většinu dní tím, že na dětství vzpomíná. Přítomnost a minulá desetiletí ho prý až tak moc nezajímaly."
K tomu pak autor dodává, "že to je možná klíčem k proměně, jakou Duka v posledních letech prošel, a k postojům, které zastával. Na současné dění se nebyl schopný dívat v kontextu těchto dní, vnímal je pohledem čtyřicátých a padesátých let minulého století. Potřeboval bránit sebe a svou rodinu, své postoje proti společnosti, která mu je měla chtít vzít. Nepřispěla k tomu jistě ani rychlost doby a množství informací ke zpracování, které je ve vyšším věku náročnější."
Ještě jeden komentář přidám, tentokrát velmi osobní. Od jedné z obětí sexuálního zneužívání v církvi, kterou velmi zranilo Dukovo vyjádření, že nejde o nic závažného, že u nás k takovým případům vlastně nedochází, a že ty oběti si to možná vymýšlejí, nebo si to zavinily samy. Slyšela to od něj víckrát, a pokaždé ji to velmi zasáhlo. Když si přečetla zprávu o jeho úmrtí, tak mi napsala: "Hrozně se mi fyzicky ulevilo, že zemřel Duka a že už ho nikdy neuvidím v médiích a nebudu muset snášet tu jeho nenávist." A pak dodala: "Zároveň jsem si jistá a vím, že Bůh opravdu vidí do našeho srdce, a věřím, že i on se potká s Boží milostí a láskou... snad ji jeho duše bude umět přijmout."
Protože tu ženu znám, vím, co všechno prožila, tak chápu, že není schopna vnímat Dukovy zásluhy, ale vidí ho pouze prizmatem svého zranění, jak opakovaně jitřil její rány. Přesto je schopná věřit tomu, že Boží láska může proměnit každého člověka…
Tady trošku odbočím, protože jsem se dotkl problému, se kterým se setkávám skoro každý den a vidím, kolik vzájemného nepochopení, a často i rozdělení, působí v naší církvi. I u nás žije mnoho obětí sexuálního zneužívání ze strany kněží a dalších církevních pracovníků. V komunitách, kterých se to týká – a to můžou být farnosti, duchovní hnutí, různá společenství mládeže, rodin a podobně – se lidé často rozdělí na ty, kdo věří oběti, a na ty, kdo její zkušenost zpochybňují, a naopak důvěřují pachateli, protože je to pro ně autorita, člověk, který mnoha lidem pomohl, duchovně je vedl, byl pro ně vzorem. Tyto skupiny pak těžko hledají společnou řeč, i když je na obou stranách dobrá vůle.
Přitom ten, kdo se stal obětí, nebo spíš ta, protože většinou jsou to ženy, potřebuje především jistotu, že jí někdo věří, že jí někdo rozumí, že někdo chápe její bolest. A toto pochopení je možné spojit i s respektem vůči pachateli, s úctou ke všemu dobrému, co vykonal. Aniž bychom ale popírali to zlé, za co taky nese odpovědnost. Stejně jako se o to teď pokoušíme, když se ohlížíme za životem Dominika Duky.
Napadá mě ještě jedno srovnání – kardinál František Tomášek, jeden z jeho předchůdců na pražském arcibiskupském stolci. To je biskup mého mládí, biřmoval mě, několikrát jsem se s ním osobně setkal. V jeho životě taky vidíme vývoj: desítky let byl opatrným knězem, který si to nechtěl rozházet na žádné straně, snažil se vycházet komunistům vstříc. Když vyšla Charta 77, tak zakazoval kněžím, aby ji podepisovali. Ale později byl ve svých názorech i činech stále pevnější, stále jasněji se vymezoval proti komunistickému režimu, až do toho kázání 25. listopadu 1989, které zakončil památnou větou: "V této chvíli našich dějin stojím já i celá katolická církev na straně národa!"
Známý kněz Václav Vacek později řekl: "Viděl jsem, jak se Tomášek změnil, byl to největší zázrak mého života." Ano, kardinál Tomášek se proměnil ze zastrašeného člověka v odvážného bojovníka. Kardinál Duka byl odvážným bojovníkem po celý život. Jen se domnívám, že ve stáří už nebojoval proti skutečnému nepříteli; nebo, možná, bojoval i proti těm, s nimiž byl na jedné lodi. Petr Jan Vinš, který s Dukou často jednal z pozice generálního sekretáře Ekumenické rady církví, říká, že se jim v ekumenické spolupráci "podařilo mnoho dobrého. Za to jsem mu vděčný!" Ale pak dodává: "V posledních letech jsem často nerozuměl některým jeho veřejným vyjádřením, zdálo se mi, že si občas přišel jako uzavřen v jakési pomyslné pevnosti, na kterou útočí nepřátelské síly vnějšího světa. Z toho mi bylo smutno. Odevzdávám to všechno Bohu a věřím, že trvalý dopad má spíš to pozitivní, co za sebou nechává."