Zločinecká církev?

15.12.2022

Nejen křižácké války ve středověku, ale taky kulturní genocida, nejasný postoj k holokaustu, sexuální a mocenské zneužívání v současnosti. Kdy se konečně poučíme?

A za druhé: systém, který se neumí postavit čelem ke své minulosti, může v budoucnosti dělat stejné nebo ještě větší zločiny. Stačí si srovnat současné Německo a Rusko: Němci, kteří po válce prošli hlubokou celospolečenskou reflexí a přiznáním viny, se dnes velmi hlídají, aby do něčeho podobného znovu nespadli. Rusové, kteří stále uctívají Stalina, se znovu dopouští válečných zločinů. Pokud nám tedy záleží na naší církvi, tak bychom si měli i ty její chyby a zločiny přiznat. A hledat způsob, jak se s nimi vyrovnat, a hlavně v nich nepokračovat.

Minulý týden byl postaven mimo pastorační službu známý slovinský jezuita a umělec Marko Rupnik. Jeho impozantní mozaiky najdete na významných poutních místech na celém světě. Já jsem se s ním několikrát setkal i osobně a vždycky mě fascinoval hloubkou svého vhledu do lidské duše nebo výkladem umělecké tvorby. Teď se řeší obvinění z mocenského zneužití několika řeholních sester, kterého se měl dopustit v devadesátých letech v rodném Slovinsku. Už tenkrát se tím zabýval lublaňský biskup a Rupnik musel kvůli tomu opustit jeho diecézi. Jistě, platí presumpce neviny. Ale v kontextu podobných selhání tak významných osobností, jako byl Marcel Maciel, Enzo Bianchi, Jean Vanier nebo Josef Kentenich, bych moc nečekal nějaký dobrý výsledek.

Jiná zpráva: Christnet zveřejnil rozhovor s představeným českých oblátů Vlastimilem Kadlecem. Mimo jiné mluví o činnosti jeho řádu v Kanadě, při níž byly děti domorodých obyvatel odebírány svým rodičům a v církevních školách násilím převychovávány: "Otevřeně se dnes mluví o kulturní genocidě, o tělesném, sexuálním a kulturním zneužití moci a o strukturálně hříšném systému, jehož součástí internátní školy byly, a jehož cílem bylo vykořenit kulturu, jazyk a náboženské tradice původních obyvatel." To všechno se dělo ještě ve 20. století, až do roku 1969.

Kadlec k tomu říká: "Důsledky překrouceného křesťanství, které jsme po staletí hlásali a žili, máme před očima ještě dnes. Byli jsme pány, vyhledávali jsme přední místa, církev přejala z císařství nejen instituce, ale i manýry monarchů. A výsledkem byl i tento "kolonizačně-misijní" model. Do jisté míry to platí dodnes. A na úsilí papeže Františka vidíme, jak je mnohdy těžké se strukturami a mentalitou moci cokoliv udělat. Byl to jednoduše jeden z mnoha druhů našich klerikalismů a zneužití moci."

A další téma z nedávné historie: před dvěma lety papež odtajnil tu část vatikánských archivů, která obsahuje dokumenty z období druhé světové války. Tak se postupně ukazuje, jaká byla skutečná role papeže Pia XII., kterého někteří chválí za to, že zachránil životy mnoha Židů, a jiní ho obviňují, že se veřejně nepostavil proti nacistickému režimu a holokaustu. Přečetl jsem si o tom knížku od Johana Ickxe, jednoho z prvních vědců, kteří do těch archivů nahlédli. Ukazuje, jak těžkou měl tehdy papež pozici, jak se snažil pomáhat, kde mohl, a jak zároveň zůstával diplomatem, který se nechtěl přiklonit na žádnou stranu konfliktu. Ani tehdy, když ho o to mnozí žádali. Ani tehdy, když dostával velmi přesné zprávy o Hitlerových zvěrstvech. Ani tehdy, když jeho kněží a biskupové na těch zvěrstvech aktivně spolupracovali.

To je třeba případ slovenského prezidenta Jozefa Tisa, katolického kněze. Papežovi vyslanci opakovaně protestovali proti jeho účasti na deportacích Židů, ale Pius XII. na něj nikdy neuvalil církevní trest, i když mu to někteří radili. Dokonce papežův tajemník Tardini si tenkrát poznamenal: "Katastrofou je, že prezident Slováků je kněz. Že svatý stolec nemůže zastavit Hitlera, to všichni chápeme. Ale že nedokáže zastavit kněze, kdo tohle pochopí?"

Nebo mě zaujala nenápadná poznámka z návštěvy jednoho vatikánského nuncia u papeže v roce 1941: "Náhle přišel nejvyšší komorník a oznámil příchod skupiny německých vojáků, kteří čekají na požehnání. Svatý otec mě objal a odešel za nimi." Dovedete si představit, že by dnes papež František žehnal ruským vojákům, kteří vraždí na Ukrajině?

A ještě jedna epizoda: v roce 1941 bylo postupně zatčeno, deportováno nebo zavražděno tisíce polských kněží a většina biskupů. Papež ale mlčel. Polští katolíci si mysleli, že o tom buď neví, nebo že snad souhlasí s Hitlerem. Jeden kardinál na poradě s papežem řekl: "V Německu a v dalších zemích se ptají, proč Svatý stolec nepozvedne hlas, aby jej slyšeli věřící, a to nejen Němci, ale všechny národy. Znalost faktů ve veřejnosti je jediný způsob, jak znepokojit německou vládu." Přes to všechno se papež veřejně nevyjádřil - ze strachu, že by perzekuce mohla ještě zesílit... Myslím, že církevní historikové budou mít ještě hodně práce, aby to nějak rozumně vysvětlili.

K tomu ještě můžeme přidat finanční problémy. Jakmile začala naše církev dostávat každoročně víc než miliardu korun v restitucích, tak se do ní začali sbíhat různí spekulanti. Najít opravdu spolehlivé lidi do ekonomických pozic byl pro biskupy těžký úkol, a ne vždycky se jim to podařilo. Mnozí věřící se pak ptají, zda mají dávat církvi peníze, když nemají důvěru k těm, kdo je spravují. V Německu vzbudil před devíti lety velké pohoršení biskup v Limburgu, který si tam postavil zbrusu nový palác za 40 milionů eur - tedy miliardu korun. Po pár letech musel rezignovat.

A jedním z důvodů rezignace Benedikta XVI., byly finanční skandály v samotném centru církve, ve Vatikánu. Papež František tam postupně zavádí kontrolní mechanismy, ale dozvuky zažíváme ještě dnes - loni rezignoval ze všech svých funkcí vlivný kardinál Giovanni Becciu. Byl obviněn z pronevěry peněz vatikánského státu, za které kupoval luxusní nemovitosti v Londýně. Letos začíná soudní proces.

Na zprávy o zločinech katolické církve v dávné minulosti, jako byly křižácké války, inkvizice nebo protireformace, jsme si už zvykli, a Jan Pavel II. za ně v roce 2000 veřejně vyslovil aspoň jakési přiznání a omluvu. Ale na to, že církev páchala zločiny i v nedávné minulosti a páchá je dokonce i dnes, na to se těžko zvyká.

Ano, věříme sice, že církev je dílo Boží, ale zároveň je to lidská organizace se vším, co k člověku patří. Takže taky dělá chyby. Důležité je, aby je nezakrývala, ale přiznala si je, omluvila se a poučila se do budoucna. Jan Pavel II. řekl, že "uznat poklesky minulosti je aktem věrnosti a odvahy, který nás činí bdělými a schopnými čelit pokušení dneška." (TMA 33)

Zatím se to ale církvi moc nedaří. Kvůli svému hierarchickému nastavení totiž nemá funkční mechanismy kontroly moci. A jelikož ten systém není transparentní, tak se mu daří ty negativní věci dlouho utajovat. A když už se něco dostane na veřejnost, tak tomu spousta lidí nevěří, protože "náš pan farář nebo náš pan biskup přece nic špatného nedělá". Změnit toto mocenské nastavení i tuto mentalitu je jedním z úkolů synodálního procesu.

Na závěr dvě poznámky: když mluvím o chybách či přímo zločinech církve, neznamená to, že bych zpochybňoval to dobré, co dělala a stále dělá. Jsem přesvědčen, že toho je mnohem, mnohem víc než toho zlého.

A za druhé: systém, který se neumí postavit čelem ke své minulosti, může v budoucnosti dělat stejné nebo ještě větší zločiny. Stačí si srovnat současné Německo a Rusko: Němci, kteří po válce prošli hlubokou celospolečenskou reflexí a přiznáním viny, se dnes velmi hlídají, aby do něčeho podobného znovu nespadli. Rusové, kteří stále uctívají Stalina, se znovu dopouští válečných zločinů. Pokud nám tedy záleží na naší církvi, tak bychom si měli i ty její chyby a zločiny přiznat. A hledat způsob, jak se s nimi vyrovnat, a hlavně v nich nepokračovat.