Zpověď jako mocenský nástroj
Na YouTube Marka Drábka bylo nedávno zveřejněno svědectví ženy, kterou sexuálně zneužíval katolický kněz. Ten po ní zároveň chtěl, aby se u něj z toho hříchu zpovídala (což výslovně zakazuje kanonické právo v kánonu 977: "Rozhřešení spoluviníka z hříchu proti šestému přikázání je neplatné, kromě případu nebezpečí smrti"). Žena tím velmi trpěla, a tak hledala pomoc u jiných kněží. Opakovaně se stalo, že jí kněz buď nevěřil, nebo jí říkal, že za to musí Pána odprosit, nebo po ní chtěl, ať se tomu sama vzepře. Jeden se tím vůbec nechtěl zabývat, jiný jí dával nesplnitelná pokání, další řekl, ať s ním nehraje své hry. Marek Drábek k tomu dodává, že ta žena "zažívala místo pomoci a uzdravující moci spíše duchovní zneužití, kdy duchovní autorita neslyšela její bolest, ale naopak zraňovala, ponižovala a snažila se ji umlčet."
Mohl bych si myslet, že je to ojedinělý případ. Jenže podobných zkušeností je víc. Nedávno mě oslovila žena, která byla několik let psychicky týrána svým manželem. Svěřila se s tím knězi při svátosti smíření. Ten jí řekl, že když si toho muže vzala, musí to s ním vydržet až do smrti. Jiný jí radil, ať to nese jako oběť za obrácení hříšníků. A další tvrdil, že ona musí změnit své chování, a on se k ní pak taky bude chovat líp. Nakonec se ta žena obrátila na civilní poradenskou organizaci, která v tom jasně identifikovala psychické týrání a pomohla jí vyřešit situaci rozvodem.
A do třetice: mladý člověk se zpovídá, že žije se svou partnerkou, aniž by byli církevně sezdáni. Kněz mu dá rozhřešení jen pod podmínkou, že se od sebe co nejdřív odstěhují; pokud to odmítne, rozhřešení nedostane. Na to reagují mladí lidé dvěma způsoby: buď jsou přesvědčeni, že jednají v souladu se svým svědomím, přestanou tento "hřích" ve zpovědi vyznávat a dál žijí plným svátostným životem. Nebo přestanou chodit ke zpovědi i ke svatému přijímání. Obávám se, že tato zkušenost už přivedla k rozchodu s církví tisíce mladých lidí. Mluvil o tom dokonce biskup Tomáš Holub na biskupské synodě o mládeži v roce 2018 v Římě.
Podle nauky církve Bůh odpouští člověku hříchy, kterých upřímně lituje. Podmínkou toho odpuštění je tedy lítost, ne přijetí svátosti. Pouze u těžkých hříchů, tedy takových, které člověka zásadně odlučují od Boha, od lásky, od pravdy, církev vyžaduje, aby je taky vyznal ve svátosti smíření. Ale ten, kdo žije s Bohem, nedělá takové hříchy každý den, možná se jich nedopouští vůbec, nebo snad výjimečně párkrát za život. Proto v prvních staletích církve zpověď v dnešním smyslu neexistovala. Veřejné pokání museli konat jen ti, kdo se dopustili nejvážnějších hříchů jako modlářství, vražda nebo cizoložství. Jinak se všichni účastnili eucharistické hostiny na základě své lítosti, stejně jak to děláme dnes při úkonu kajícnosti v úvodu mše svaté.
Individuální a pravidelná zpověď byla v církvi zavedena až mnohem později, asi v 8. století, zpočátku v klášterních komunitách, a jejím cílem bylo spíš duchovní vedení než odpouštění hříchů. V době protireformace ale sloužila i k výslovné mocenské kontrole: církev vedla takzvané zpovědní seznamy, kam musel být zapsán každý, kdo v daném roce přistoupil ke zpovědi. Kdo v seznamu chyběl, byl pronásledován jako heretik.
Svátost smíření patří mezi uzdravující svátosti. Jistě znáte ten pocit úlevy, když se vyznáte ze svých hříchů, dostanete rozhřešení, prožijete sílu Božího odpuštění. Jelikož jde o svátost, setkáváme se v ní s živým Kristem, který dává sílu k volbě dobra a k boji se zlem. Tento svátostný rozměr nelze ničím nahradit. Jistě taky znáte kněze, kteří s ním umí dobře pracovat: s pokorou vás předávají Boží uzdravující síle a sami přitom ustupují do pozadí. Pokud do procesu aktivně vstupují, pak jednají tak, jak by asi jednal Ježíš: citlivě vás doprovázejí, respektují vaše svědomí, mají pochopení pro vaši slabost. V takovém případě může být i pravidelná zpověď velkým požehnáním.
Duchovní doprovázení ovšem nemusí být nutně spojeno se svátostným rozhřešením. Možná máte ve své blízkosti moudré muže či ženy, kteří nemají svěcení, a přitom umí duchovně doprovázet. Často jde o zkušené manžele a rodiče, kteří mohou lépe rozumět problémům laiků než celibátně žijící kněží. I takové, často neformální doprovázení může být velkým požehnáním.
Svátost smíření má ovšem i druhou stránku: může se stát nástrojem moci. A pokud jí disponuje člověk, který sám je nezralý, nevzdělaný nebo morálně narušený, může tu moc snadno zneužít. Místo aby lidem pomáhal, tak jim škodí, místo aby jim přinášel Boží odpuštění, tak jim přináší lidské odsouzení. V synodální syntéze olomoucké arcidiecéze se píše, že "v oblasti svátosti smíření bylo zmíněno mnoho zranění. Ať už z nenaslouchání zpovědníka, přílišné přísnosti, moralizování nebo jednostranného důrazu na Boží spravedlnost. Zaznívá touha po naslouchání, pochopení a povzbuzení v rámci zpovědi." Profesor Zulehner říká, že "kněží, nezřídka zaslepení mocí a kněžskou odpovědností, proměnili zpověď v mocenský nástroj."Apapež František dodává, že "zpovědnice nemá být mučírnou, nýbrž místem Pánova milosrdenství, které nás podněcuje ke konání dobra."
Toto mocenské pojetí bohužel stále ještě zasahuje do mentality mnoha kněží i laiků. Kdosi mně třeba napsal: "Měli jsme kaplana, který snad každé kázání zakončil nabídkou svátosti smíření. Člověk měl pocit, že kdyby se všichni jeho farníci zpovídali co čtrnáct dní, byl by spokojen a víc by nežádal. Myslím, že u něho i u mnoha jiných šlo o pocit vlastní nepostradatelnosti. Kněží často zdůrazňují častou zpověď pro dobrý duchovní život, protože mají pocit, že dokud se budou lidé zpovídat, bude svět v pořádku. Oni se cítí být prostředníky mezi nebem a zemí. Je zvláštní, že o jiných způsobech odpuštění hříchů se téměř nemluví, jsme na zpověď přímo fixovaní." A přitom v Katechismu katolické církve jasně stojí, že k odpuštění hříchů vede taky půst, modlitba, almužna, eucharistie, četba Písma svatého, jakýkoli skutek lásky k bližnímu (články 1434-1437).
Kněz je také jen člověk, a proto podléhá lidským pokušením jako každý jiný. Včetně pokušení moci. Kdo má informace o druhých lidech, ten je může ovládat. A zpovědník má spoustu závažných informací, které nikdo jiný nemá; disponuje tedy velkou mocí. Nesmí je vyzradit, kanonické právo mu dokonce přísně zakazuje "použít ke škodě kajícníka vědomostí získaných z vyznání hříchů, a to i tehdy, kdy je vyloučeno jakékoliv nebezpečí odhalení" (can. 984). Jenže pokušení zneužít moc je velké, a někteří kněží mu podlehnou, i když si to třeba ani neuvědomují. Člověk, který s tím má osobní negativní zkušenost, mi řekl: "Zpověď je často jen prostředek manipulace. Někdo má moc vzbudit v druhých pocit viny a pak má tu moc jim ho odebrat. Je to až ďábelské, když je to zneužíváno k intrikám, osobnímu prospěchu."
Můžete namítnout, že svátost smíření je záležitost mezi člověkem a Bohem, kněz tam má jen zprostředkující roli. To je pravda, ale jelikož svátostné setkání má dost intimní formu, tak každý krok, každé slovo ze strany kněze může člověku ublížit, nebo naopak prospět na psychologické rovině. Typickým příkladem je, když má kněz potřebu radit nebo dokonce vynášet kategorické soudy v oblastech, ve kterých čerpá jen ze zprostředkované zkušenosti. Pak může napáchat dost velké škody. To se týká zejména sexuální oblasti: po staletí se přece zdůrazňovalo, že zvlášť detailně by měl člověk vyznávat hříchy proti šestému přikázání.
Být zpovědníkem tedy předpokládá vysokou míru osobní zralosti, pokory, odpovědnosti. V podobné situaci jsou taky terapeuti, lékaři a další pomáhající pracovníci. Jenže ti mají povinnou supervizi a celoživotní vzdělávání, což jim pomáhá, aby svou moc nezneužívali. Kněz má ty možnosti také, ale nic ho k tomu nenutí. A to mě trápí, protože kolem sebe vidím kněze, kteří se zbytečně dopouští někdy až tragických chyb.
Přesto věřím, že takové problémy jsou spíš výjimkou než pravidlem. Že většina kněží i laiků prožívá svátost smíření jako osvobozující setkání s milosrdným Bohem. Ale i ty bolestné věci je třeba pojmenovat, abychom se z nich poučili. Papež František k zahájení Roku milosrdenství napsal: "Nikdo z nás není pánem svátosti, nýbrž věrným služebníkem Božího odpuštění. Každý zpovědník má přijímat věřící jako otec z podobenství o marnotratném synovi. Vyšel synovi vstříc, třebaže promarnil jeho majetek. Zpovědníci jsou povoláni obejmout kajícího syna, který se vrací domů, a projevit radost z jeho návratu. Ať nekladou dotěrné otázky, ale jako otec z onoho podobenství přerušují připravenou promluvu ztraceného syna, a umějí v srdci každého penitenta zachytit prosbu o pomoc a odpuštění. Zpovědníci jsou zkrátka povoláni vždy, všude, v každé situaci a navzdory všemu být znamením primátu milosrdenství." (Misericordiae vultus 17).