Nejnovější články

O zemřelých mluvíme s úctou. To však neznamená popírat realitu, mluvit o někom jako o světci, když víme, že měl i temné stránky.

Před sedmi lety, 9. listopadu 2018, zemřel můj otec Cyril Martinek. Po celý život se věnoval otázkám vztahu mezi vírou a životem lidské společnosti. Jako důchodce se aktivně podílel na propagaci sociální nauky církve. Nabízím jeho úvahu o demokracii, kterou napsal kolem roku 2010.

Kostely potřebujeme, ale zároveň víme, že to jde i bez nich: za komunismu jsme slavili mše v bytech nebo v lese na pařezu, v covidu jsme je sledovali přes sociální sítě, dnes mnohé inspirují mše v hospodě; včera jsem měl mši, v rámci manželských setkání, v aule jakési střední školy. Kde je společenství věřících, kteří se chtějí setkat s Bohem,...

Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. (Radost a naděje, čl. 1)

Mluvit o lidech - zvláště o zemřelých - s úctou, a zároveň pravdivě. To se učíme nejen v případě Dominika Duky.

Do listopadového čísla Líšeňských novin jsem napsal malou úvahu, která by mohla být srozumitelná nejen křesťanům...