Na pohřbu kardinála Duky řekl arcibiskup Graubner mimo jiné toto: "Dnešní jednostranné zdůrazňování Boží lásky a milosrdenství zatlačilo do pozadí skutečnost hříchu a zla, vedlo k upuštění od zpovědní praxe a někteří přestali počítat i s peklem. Přišli jsme o Boží majestát, moc a velkolepou vznešenost."

Když bude pro většinu lidí normální krást a lhát, tak budou volit do nejvyšších funkcí lidi, kteří kradou a lžou.

O zemřelých mluvíme s úctou. To však neznamená popírat realitu, mluvit o někom jako o světci, když víme, že měl i temné stránky.

Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. (Radost a naděje, čl. 1)

Na mnohé otázky člověk nemá jasnou odpověď, a přesto si řekne – ano, jdu ve víře dál. Je to živý proces, ne jednou provždy hotová skutečnost, jinak by se z víry mohla stát ideologie.

Časy, kdy byli biskupové nebo provinciálové jmenováni na základě vnější zbožnosti a loajality s církví, už jsou za námi. Dnes jde spíše o schopnost čerpat z víry, vnímat znamení doby, mít jasnou vizi, umět inspirovat ostatní.

"Dnešní svět potřebuje církev, která neklade lásce žádné hranice, která nezná nepřátele, s nimiž by bojovala, ale pouze lidi, které by milovala." (Lev XIV., exhortace Dilexi te)

Nejdůležitější otázka není, proč se to děje, ale jaký to má smysl.

Americká demokracie se pod prezidentem Donaldem Trumpem rozpadá, katolická církev však stále většinou mlčí. Pokud bude mlčet i nadále, zradí evangelium – a riskuje své vlastní morální základy.