Stále se setkáváme s dualistickým obrazem světa: my jsme dobří, vy jste zlí. Ale záleží na nás, abychom udělali rozhodující kroky k jeho překonání, a tak uzdravili naše rány.

Na pohřbu kardinála Duky řekl arcibiskup Graubner mimo jiné toto: "Dnešní jednostranné zdůrazňování Boží lásky a milosrdenství zatlačilo do pozadí skutečnost hříchu a zla, vedlo k upuštění od zpovědní praxe a někteří přestali počítat i s peklem. Přišli jsme o Boží majestát, moc a velkolepou vznešenost."

Když bude pro většinu lidí normální krást a lhát, tak budou volit do nejvyšších funkcí lidi, kteří kradou a lžou.

O zemřelých mluvíme s úctou. To však neznamená popírat realitu, mluvit o někom jako o světci, když víme, že měl i temné stránky.

Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. (Radost a naděje, čl. 1)

Na mnohé otázky člověk nemá jasnou odpověď, a přesto si řekne – ano, jdu ve víře dál. Je to živý proces, ne jednou provždy hotová skutečnost, jinak by se z víry mohla stát ideologie.

Časy, kdy byli biskupové nebo provinciálové jmenováni na základě vnější zbožnosti a loajality s církví, už jsou za námi. Dnes jde spíše o schopnost čerpat z víry, vnímat znamení doby, mít jasnou vizi, umět inspirovat ostatní.

"Dnešní svět potřebuje církev, která neklade lásce žádné hranice, která nezná nepřátele, s nimiž by bojovala, ale pouze lidi, které by milovala." (Lev XIV., exhortace Dilexi te)

Nejdůležitější otázka není, proč se to děje, ale jaký to má smysl.