Ach ty drogy...

Standu doprovázím už osm let. Když jsem přišel jako kaplan do věznice, patřil mezi mé první klienty. Začal chodit na všechny náboženské akce, brzy jsme si hodně pověděli i v individuálních rozhovorech. Tvrdil, že je pokřtěný katolík, že před lety strávil nějaký čas v Apoštolské církvi, ale nevyhovovala mu letniční spiritualita, tak se s ní zase rozloučil. Ve farní matrice jsem našel zápis o jeho křtu, nic tedy nebránilo tomu, abych ho připravil na svátost smíření a přijetí eucharistie. Měl o to upřímný zájem a po celou dobu pobytu ve vězení pak tyto svátosti s vírou přijímal.

Jeho problémem byly drogy. Kdysi byl ženatý, ale kvůli drogám se rozvedl, teď měl venku novou partnerku, která na něj čekala, ale byla ochotná s ním žít jen za podmínky, že se drogy nedotkne. Z hlediska trestné činnosti byl typický bytař - když potřeboval peníze, vykrádal byty. Uměl otevřít jakýkoli zámek, bral si jen peníze a věci, které se daly snadno zpeněžit. Za to si pak nakupoval drogy. V zaměstnání nikdy dlouho nevydržel, protože jeho drogové anabáze ho často na týdny zcela vyřadily z pracovního procesu. Kamarádil se s dealery, ale nikdy to nedotáhl tak daleko, aby se drogovým byznysem živil.

Už dříve se snažil s drogami skončit, strávil nějaký čas v terapeutické komunitě, ale pak do toho zase spadl. Teď už byl druhým rokem na specializovaném oddělení věznice pro osoby s drogovou závislostí. Vychovatelé i pedagogové ho chválili jako jednoho z nejnadějnějších, věřili, že jeho zájem je opravdový a motivace vysoká, dávali mu velkou naději, že by mohl po propuštění žít řádným životem.

Často jsem se Standou vedl diskuse o teologii, dějinách, politice, půjčoval jsem mu knížky - nejraději měl Halíka, toho mohl číst třeba třikrát kolem dokola. Přestože neměl ani maturitu, byl náruživý čtenář a svými znalostmi a přehledem se vymykal běžnému vězeňskému průměru. I pro mě byla jeho přítomnost osvěžující, protože jsem v něm našel partnera k zajímavým diskusím.

Standu propustili na půlku - ze sedmi let mu odpustili tři, což bylo v naší věznici dost výjimečné. Ty tři roky mu ovšem zůstaly jako podmínka - musel se pravidelně hlásit na probačním úřadě, a pokud by zase něco spáchal a byl odsouzen, dostal by k tomu ty tři roky navíc. Vrátil se ke své partnerce Janě, sehnal si práci, vše bylo na dobré cestě. Zůstali jsme v kontaktu, čas od času jsem ho navštívil, někdy přišel on za mnou na faru, pravidelně jsme si volali.

Po několika měsících jsme byli domluveni, že spolu navštívíme jeho kamaráda, který byl taky nedávno propuštěn. Den před plánovanou akcí jsem Standovi volal, abychom si upřesnili podrobnosti, ale měl vypnutý telefon. Zkoušel jsem to několikrát - nic. Zavolal jsem tedy asi hodinu před cestou - zase nic. Zkusil jsem telefon Jany - a dověděl jsem se, že už týden je na drogách, že nechodí do práce, domů se přijde jen vyspat a pak zase zmizí... prostě vše, jak to bývalo dřív. Bylo mi z toho smutno, věřil jsem, že to opravdu vydrží, modlil jsem se za něj, ale víc jsem dělat nemohl.

Za pár dní se Standa ozval. Potkal prý kamarády a dal si s nimi jedno pivo. Pak ho zlákali ještě na štamprli, to ho vybudilo k tomu, aby si sedl k hracímu automatu. Prohrál všechno, co měl, a v depresi si na dluh koupil drogu. Mechanismus stejný jako před lety... když se z toho po dvou týdnech dostal, měl dvacet tisíc dluhů, vyhazov z práce a hrozbu od Jany, že pokud se to bude opakovat, tak ho vyhodí z bytu. Byl z toho hodně zkroušený, naprosto přesně si uvědomoval, co se stalo, věděl, že má poslední šanci něco se sebou udělat. Prosil mě o modlitbu, šel ke zpovědi, začal chodit v neděli na mši, rychle si sehnal jinou práci. Asi po půl roce jsme se setkali ve skupince - ještě s dvěma dalšími bývalými vězni. Standa tvrdil, že prožívá nejkrásnější období v životě - už půl roku pracuje, splácí dluhy, nepije, nehraje, nebere drogy, má hodnou ženu; hlavně je rád, že se neopakoval ten poslední relaps, a věří, že teď už to opravdu zvládne. Za všechno chce poděkovat mně, Janě a Bohu, jehož pomoc silně cítil a bez kterého by to ani v budoucnosti nezvládl.

Jenže to netrvalo dlouho a slunce zase zapadlo. Volá mi Jana: "Já už nemůžu. On už zase řádí. Doposud ať dělal cokoliv, ještě nikdy mě neuhodil. Až teď... chtěl po mně okamžitě peníze na drogy, a když jsem mu je odmítla dát, vlepil mi facku! Pak se sice uklidnil, ale já to nezvládnu! To se nikdy nemělo stát, já už ho nemůžu mít ráda!" Snažil jsem se ji uklidnit, setkal jsem se se Standou. Zase si to vyčítal, zase litoval, zase tvrdil, že už nikdy. Jen Janu moc nechápal - vždyť jí přece nic neudělal, to bylo jen takové pohlazení, a kdyby mu ty peníze dala, tak přece nemuselo k ničemu dojít! Vysvětloval jsem mu, že by se na to měl podívat jejíma očima, ale to bylo nad jeho síly.

Tak to pokračovalo stále dokola. Dva roky už byl venku, chvíli čistý, chvíli na drogách. A po každém uklouznutí lítost, sebekritika, zpověď, modlitba, odhodlání... Až jednou ho Jana skutečně vyhodila. Skončil na ulici, bez práce, bez peněz na jídlo... Dal jsem mu nějaké stravenky, vyspal se pár nocí u babičky, která z toho sice radost neměla, ale taky neměla to srdce ho vyhodit. Naštěstí si našel práci a začal znovu, dokonce i podnájem sehnal společně s jakýmsi kamarádem, takže ho vyšel docela levně. S Janou začal znovu kamarádit, chodili spolu na vycházky, půjčovala mu peníze.

Další pád na sebe ale nenechal dlouho čekat. Říkal jsem mu: "Stando, uvědomuješ si, že jsi na nejlepší cestě zpátky do kriminálu? Vidíš přece, že vlastními silami to nezvládneš! Měl bys jít na léčení, do terapeutické komunity, dokud je čas." Oponoval: "Ale já to přece musím zvládnout! Nejsem srab. Když jsem to vydržel půl roku, tak vím, že by to šlo i napořád. Jen se musím víc hlídat. A hlavně, kdybych šel do komunity, přišel bych o byt - a kam bych se pak vracel?" Výmluvy, typické jednání narkomanů, jako opsané z učebnice. Jana už se s ním definitivně rozloučila, nechtěla ho vidět. Mně ho sice bylo líto, ale věděl jsem, že mu pomoct nemůžu.

Pak se delší dobu neozval. Když se konečně objevil, svěřil se mi, že ho vyšetřuje policie, že vykradl tři byty, že se ke všemu přiznal a hrozí mu další vězení. Ptám se ho, proč to dělal: "Byl jsem opilej a neměl jsem prachy. Vždycky v minulosti jsem to takhle řešil. Tak se ozvaly starý stereotypy. Jednal jsem jako automat. Když jsem vystřízlivěl, věděl jsem, že je zle. A víš, co je na tom nejhorší? Stalo se to čtrnáct dní předtím, než mně vypršela podmínka!" "Takže když tě odsoudí, dostaneš tři roky navíc." "Jo, přesně tak!"

Dostal rok a půl. Plus tři roky. To není málo. Když odcházel do výkonu trestu, zeptal se, zda mi může někdy zavolat, protože jinak nemá venku nikoho, s kým by udržoval kontakt. Ve vězení, jak mi řekli tamější kaplani, už to byl zase ten starý dobrý Standa - pracoval, četl spoustu knih, diskutoval s duchovními, plánoval nový život. Pustili ho o rok dřív a nastoupil do charitního domu Dismas ve Stráži pod Ralskem. Má před sebou další šanci. Zvládne to?